Estonská metalová scéna vychovala v poslední době vskutku výtečné kapely, namátkou bych uvedl např. LOITS, METSAT'ÖLL, a nebo vůbec nejstarší legendu MANATARK, jenž je považována za formaci, která jako první výrazněji zabodovala u zahraničních posluchačů. Na křídlech úspěchu „velkých vzorů“ se s estonskými kapelami doslova roztrhl pytel a je až neuvěřitelné, kolik metalových band v posledních šesti letech vzniklo. S přihlédnutím k celkovému počtu obyvatelstva je skutečný výčet kvalitních spolků naprosto nepochopitelný. Mezi nejaktivnější estonské spolky patří rozhodně stále ještě dosti perspektivní MUST MISSA, jenž v průběhu posledních čtyř let vyvrhla na světlo čtyři legitimní nosiče, což rozhodně svědčí o velké aktivitě a také tvůrčí kreativitě. Nicméně po poslechu aktuálního alba „Martyr Of Wrath“ jsem byl doslova a do písmene šokován. Kapelu jsem totiž naposledy slyšel cca. před třemi lety, kdy jsem v přehrávači „trápil“ debutové album „Ma Ei Talu Valgust“, obsahující kombinaci podzemního black metalu s příměsí studeného pohanského větru. Po čtyřech letech tu však máme kapelu MUST MISSA s úplně novou a pro mě naprosto nepředvídatelnou tváří (žel jsem neměl možnost slyšet dvě předposlední alba).
Předně, hned po první nahrávce kapela přerušila spolupráci se španělským labelem Death to Mankind records, jelikož dostala důvěru od stěžejního domácího labelu Nailboard records a možná udělala dobře. Alespoň z promo kampaně je znát, že o kapelu je velmi dobře postaráno a ono být ve „stáji“ s těmi nejlepšími kapelami v zemi, to už je nejen úspěch samotný, ale také perspektivní pohled do budoucích časů. Když ale budu brát hudbu zaznamenanou na CD „Martur Of Wrath“, dílčí úspěchy jakoby by se rázem vytratily (alespoň tedy z mé mysli).
MUST MISSA se zkrátka vrhli na přímočarý thrash-black metal, kterému sice nechybí kvalita a nadhled, zároveň jde ovšem o zcela „průhlednou“ metalovou jakost, kterou dnes dokáží docenit snad už jen vášniví milovníci thrash metalu, a nebo konzervativní metalisté, brodící se v propadlišti metalových dějin. Pokud v metalových kruzích existuje nějaké klišé, ze kterého je mi šoufl, pak jsou to nábojnicové pásy německých DESTRUCTION. Ale čert odnes image...celé to začalo asi takhle. Jednoho rána se hoši probudili v jednomu zapadlém hudebním klubu s náramnou kocovinou. „Sakra, to byl ale povedený večer.“ A kdo v průběhu té pivem zalité noci hrál a zpíval? SODOM, DESTRUCTION, TAMKARD....a což takhle konečně začít hrát pořádný „METAL“!?
Ne, že bych proti vkusu kapely něco význačného měl, ovšem album „Martyr of Wrath“ působí jako kniha, kterou jste už čítali tisíckrát, jako nezdravé jídlo plné cholesterolu, jako kýč namalovaný pseudo-umělcem, jako hudba z metalového muzea... Pravda, ne každou formaci tady máme od toho, aby světu přinášela něco ultra-nového, ovšem i v těchto hudebních kruzích lze narazit na kýčovitost a právě MUST MISSA svým novým albem absolutně spadají do této kategorie.
Ještě mnohem hůře však dopadly texty. Témata jako chlast, sex a alkohol sice budí dojem naprostého nadhledu s cílem všem to natřít, ale zkrátka tohle všechno tady už bylo (a přiznávám, že zrovna pivní thrash-black nikdy nebyla moje cílová a oblíbená skupina). Jedno se však kapele upřít nedá. Deska má silně vyvedenou zvukovou kvalitu a zároveň je také naprosto zjevně slyšet, že hudebníci nedrží své nástroje v prackách poprvé. Je jen škoda, že se vydali touto dosti nešťastnou cestou. S tímto výrazem těžko mohou oslovit širší metalovou veřejnost. Jestli však kapele stačí udělat radost svým kámošům, kteří pravidelně chodí pařit na koncerty, možná si vybrala dobře. Bohužel se obávám, že ani stoupenci a fans mnou výše zmíněných metalových ikon, spíše skočí po originále, než po x-té kopii. Z mého pohledu tedy velmi dobře zahraná nuda, kýč a jalovost...
