Ševelení spadaného listí, chuchvalce mlhy… ostré černé kořeny vylézající z hlíny, krkavčí sten a šedý kámen obležený lišejníkem… Ano! To je přesně to, co jsem si přál a v co jsem věřil a doufal… Nutno říci, i čekal.
Dostalo se mi do spárů nové album maďarských Dusk. A protože jejich pověst je zdaleka předchází, těšil jsem se vskutku jako malé dítko. Ano, oprostit se od jemných melodií a vyrazit za zvukem tak zkaženým a chorobně chrčivým jako dech malomocného…Přesně to byl teď můj cíl.

Nebudu se vám snažit lhát, novinka mne věru zaujala. Lépe řečeno, splnila má očekávání na jedničku. Perfektní utahaný materiál z jádra země, který je kombinován brutálním jednoduchým běsněním. To všechno za záclonou dokonalé pohřební atmosféry.A to si už zaslouží trochu pozornosti. Nuže, rozhrnu tedy chuchvalce bělostných pavučin a jemně proniknu skrze rozkládající tkáně a šlachy až do nitra hniloby.

Abych vše uvedl na pravou míru, neočekávejte nic „chutného“. Jde s prominutím o jednoduchou záhrobní řezanici s kouzlem tak silným, že si srdce myslí, že jste na vlastním pohřbu. Jednoduché, avšak vychytrale koncipované kytary v pomalejších částech perfektně splňují svůj účel a trošku drsně sklouzávají k hlubším akordům. Sem tam se objeví nějaké to ostré sólo na kytaru, které trochu agresivně a náhle koketuje s úvodní linkou a může tak působit trochu zbrkle. Já jej však hodnotím jako dokonalost.

Co se týče bubnů, nepatří jistě k mistrovsky zahraným kouskům, jenže to zde vůbec nevadí! Naopak, jednodušší bicí dodávají šumivému zvuku zvláštní záhrobní ráz. Prostě a jednoduše, hudba působí opravdu dobře sladěná a přesto mi někdy připadá, jako by šlo o divokou improvizaci (třeba se až tak nemýlím) a jako by si hudebníci místy dělali, co chtěli. Což mi ale vůbec nevadí. A vokál? Myslím, že výstižnější vřískot k tomuto podzemnímu pohřbu by se hledal asi dost těžko.


Atmosféra alba taktéž výrazně nepokulhává…Dle mého názoru je nejsilnější v hned ze začátku, postupně však lehce slábne. Možná i proto, aby se na konci opět ujala neochvějné vlády. Právě v závěru nejvíce cítím volání starých alb od Burzum.

Myslím, že se Dusk podařilo vydat celkem podařené album, které možná není příliš nápadité a nijak nevybočuje, nicméně potěší staré fanoušky tohoto žánru. Upřímně vám přeji, aby „Pray for Death“ vneslo trochu chaosu a záhrobí i do vaší duše. Alespoň na malou chvíli.