Dva roky tomu, co Tymah (čti Tuman) zkrvavili hrdlo nejednomu křesťanskému přisluhovači. Tenkrát nejvíce šokovala Dim, poprvé naplno odevzdala všechnu svou ženskost nenávisti, temnotě a Transilvánii. „Transilvanian Dreams“, jak se debut jmenuje, obsahoval téměř tři čtvrtě hodiny upírské nenávisti. Nenávisti zhudebněné velmi monotónně, leč upřímně. A právem se toto dílko setkalo s veskrze pozitivními hlasy kritiky i posluchačů. Nyní podruhé nadchází čas setkání s píchou maďarsko-rumunských zalesněných vrcholků, podruhé nadchází čas postavit se upírovi, který je nyní šílenější než kdy dříve, čelem a nastavit krk.Na první pohled je „Loquitur Cum Alqo Sathanas“ svému předchůdci navísost podobná. Téměř totožná délka materiálu, pouze o jednu skladbu více. Stejně jako na debutu jedna jediná skladba přesahuje deseti minutovou délku. A pokud byl debut „obdařen“ naprosto nelichotivým přebalem, můžeme obdobná slova používat i u novinky. Žena stojící po kolena v lebkách a vzpínající ruce k oku satanovu je sice o krůček lépe koukatelná, ale žádná sláva to není. Ale „pohled“ číslo dvě už tak jednoznačný v žádném případě není …
„Transilvanian Dreams“, ač bylo, jak jsem zmiňoval, přijato vesměs kladně, trápil hlavně garážový zvuk, který na jednu stranu přidával na mystičnosti Tymah a podporoval jejich upírskou image, na stranu druhou lehce náročnějšího posluchače ochudil o jasnou čitelnost materiálu. „Loquitur Cum Alqo Sathanas“ se z tohoto nedostatku poučil a nabízí umírněnou rovnováhu mezi čitelným materiálem, ve kterém lze konečně jasně „listovat“ a hledat veškeré vychytávky nebo naopak mouchy, a misteriózností pro Tymah vlastní.
Pokud bych se měl o druhé full-length nahrávce zmínit více obecněji, lze rozpoznat jasný odkaz svého předchůdce. To, že „Loquitur Cum Alqo Sathanas“ z „Transilvanian Dreams“ nepřímo vychází, je jasným a zřetelným faktem. Klasické black metalové opevnění postavěné na jednodušších opakujících se melodiích, kultometných bicích, neúprostném vokálu a předvším na „neopakovatelné atmosféře“ je základním kamenem mnoha stovek kapel po celém světě. Ne jinak je tomu u Tymah. Dalo by se říci, že teď záleži jen na tom, jak stokrát vařenou pekelnou polévku se Satanovými růžky Dim, Shadow a Gelal dochutí …
Kromě zvuku se zapracovalo na mnoha dalších aspektech hudebního umu. Tak kupříkladu struktura jednotlivých skladeb snad definitivně opustila dětská léta, přestože se stále pohybujeme hluboko v nitru black metalových hranic. Dimino frázování není chaotické jak tomu čas od času bývá v těchto hudebních končinách, ale skvěle sekunduje s hudbou a tvoří jednotný celek. Melodie jsou nyní mnohem silnější. Nevyčnívají na povrch a nečekají až by se vám mohli násilně zadřít pod kůži, spíše se krčí v křoví, čekají až si je sami najdete, a pak vás sežerou za živa.
Několik horních odstavců hovoří vcelku pozitivní řečí a „Loquitur Cum Alqo Sathanas“ z pravidla vyzvyhují. Na druhou stranu si je potřeba uvědomit, že Tymah se pohybují uvnitř svých stylových hranic, na které neútočí a zřejmě se jim zatím ani příliš nepřibližují. A ačkoli je „Loquitur Cum Alqo Sathanas“ dílkem řádně vyvedeným, stále se jedná o ortodoxní black metalovou řež, která zřejmě bude pro hudební labužníky tlustým masem, které vyplivnou zpátky na taliř. Pro mě se v současné době jedná o vyvedené dotažení debutu. To o čem snily sny transilvánské, je nyní realitou a já jen doufám, že i napříště budou mít Tymah ve svém revíru dostatek čerstvé krve a nedopadnou jako jejich kolegové Dusk, kteří běhají dokola po lese, sledujíce vlastní stopy …
