Usaďte se do Vašeho oblíbeného pohodlného křesla, nachystejte si něco na občerstvení, skočte si před tím na záchod, aby jste v následujících 35 minutách nemuseli být rušeni. Jestli už sedíte, tak zavřete oči, odprostěte svou mysl od všech rušivých aspektů a odpovězte mi na následující otázku. Co vznikne, když vezmeme jako základ blackmetal, zkřížíme ho s troškou šílenství a chaosu ve stylu Meshuggah, celé to okořeníme a prošpikujeme jazzovou složkou a nakonec přidáme trošku vlastní invence? Nevíte? Ani se Vám nedivím, pod něčím takovým si nedokážu nic představit, respektive nedokázal. Jestli tedy chcete znát odpověď na tuto otázku, čtěte dál.

Kailash je kapela poměrně mladá, na kontě mají demo a nyní tuto desku, která obsahuje naprosto stejný materiál jako demo, jen upravené do podoby, pro vydání full-lenght alba. V kapele v současnosti účinkují dva bratři (vokalista Gabriel Vittori už není ofic. členem), kteří začínali na projektu Krom, který však po čtyřech neúspěšných demech radši zabalili a začali s Kailash. Udělali jedině dobře. Konec keců okolo, vrhneme se rovnou na rozbor téhle šílenosti.

Jak jsem zmínil, základním stavebním kamenem je černý kov. Ale tvůrci se nejspíše obávali, že jen s tímhle nic nevybudují a tak potřebovali základy stavby něčím přitvrdit. A základem každé muziky jsou bicí. Na blackmetalovou nahrávku jsou Andreovi skutečně zvláštně nahrány. Předpokládám, že po hudební stránce je dosti ovlivněn jak jazzovými bubeníky, tak například šílencem Tomasem Haakem z švédských Meshuggah. Bicí partie jsou skutečně zvláštní, možná až nepopsatelné. Obsahuji spoustu "zvláštních" a netypických (na BM žánr) postupů, disritmů a chaotických vyhrávek. Avšak naprosto perfektně doplňují kytarovou hru, která na tom co se týče šílenosti je naprosto stejně.

Šest strun Marcove kytary dostane během pěti skladeb pěkně zabrat. Nic monotónního se nekoná. Neustále se mění tóny, rytmy a nálada desky. Trošku to ve mě vyvolává pocit jisté dezorientace v úplně novém prostoru, který Vám dělá problém. Čím více se po prostoru pohybujete, tím více začínáte chápat souvislosti a zákony daného místa. Duševní rozvrácenost tvůrců Vás však dokáže neustále překvapovat. Jednodušší vzorce se přičítají k složitějším a vznikají tak celkem nečekané výsledky. Rozhodně to není záležitost pro každého. Na jednu stranu se to dá opravdu chápat jako nějaké zmatené šílenství, dezorientace a chaos, ale na druhou stranu je to vytvořeno s notnou dávkou progresivního cítění.

Pokud Vás již tohle neodradí ba naopak čekáte co přijde dál, rozhodně nebudete zklamaní. Teda pokud máte rádi saxofon. Neboť právě on dostal prostor ve dvou skladbách. Mírně za půlkou skladby "Spectrum" přichází krátké jazzové sólíčko, které Vás na moment přenese z oblasti neprostupných a nevypočitatelných močálů přímo nad šansony nočních klubů a opuštěných uliček s červeným světlem, aby Vás na závěr vrhlo do vřavy tónů a bláznivých výkonů obou hráčů. Poslední a také nejkratší skladba "Shift" je instrumentálka, kde právě saxofon má hlavní slovo. Ukázkový přiklad fůze mezi dvěma naprosto odlišnými styly. Jazzová koncepce, která má za každou cenu potlačit onen silný vliv černého kovu vně hráče. I tak je však kompozice naservírována s puncem BM ve značce. Rozhodně tedy nejde o klasickou nahrávku pro ortodoxní posluchače. Toto dílo je směřováno úplně jinam.


Nejen zvuk, ale často i feeling některých skladeb mi připomíná experimentální Gorath z Belgie. Možná i oni se stali inspirací pro bratry Basiliovi. Nahrávka má chvílemi až krystalicky znějící melodie, občas je potopena do bláta, kde tleje a pobublává. Občas přijde na řadu sólo nebo akustická část, chvílemi i rychlé pasáže, v kterých to odsýpá. Většinu času však strávíte na bojišti, kde Vás neustále atakují neznámé síly, kterým se lze jen těžce bránit a tak radši zkoušíte podlehnout. Byl sem zasažen a mé zranění mi již neumožnilo odplazit se pryč. Zůstal jsem pohlcen tamní nehostinnou krajinou, která mě přijala za svou vlastní a ujala se mě zasvětit do svých tajů...