Kdekdo jásal z novinkového počinu Endstille, chápu, nebylo se čemu divit. Avšak přibližně stejnou dobou vyšla také deska Moerkriket a žádné velké nadšení jsem nezaznamenal. Proč vlastně dávám dohromady tyto dvě kapely? Odpověď je velmi jednoduchá, Moerkriket pochází rovněž z Německa. Navíc v sestavě skupiny figuruje kytarista, jež působil dlouhou dobu také v Endstille. Co však chci říci, Moerkriket vždy zůstávali v pouhém závěsu slavnějších Endstille, což je škoda. Německá média mnohokrát přirovnávala tyto kapely k sobě, vyčítala jim všemožné prvky, mnohdy šlo o pouhé bláboly postrádající jakýkoliv smysl. A tak už při psaní recenze na „Endstilles Reich“ jsem si osobně slíbil, že se pokusím tento nezdar alespoň trošku napravit tím, že sepíši recenzi i na novou desku Moerkriket, se zvučným jménem „Hellwards“.
Pokud jste si někdy řekli, nebo alespoň mysleli či uvědomili, že mnoho německých black metalových kapel má mezi sebou současně něco podobného, svazujícího je do jednoho rance, nebyli jste tak daleko od pravdy. Nevím, v čem tato situace pramení. Někteří fanoušci, ať už pocházející z Německa či jiné země, pokládají tento jev za příjemnou záležitost, za dokonalou souhru německé black metalové scény. Někteří však tuto situaci pokládají za černý patník společnosti, ve které nedokáží hudebníci ze svých tělesných schránek vyprodukovat nic překvapujícího, odlišného. Ani Moerkriket se tato situace nevyhnula a i kdybyste před sebou neměli ani název kapely, ti znalejší budou ihned přemýšlet, zdali zrovna tato kapela nepochází z Německa. I přesto, že Moerkriket pochází z Německa, odhazují svou identitu v dál a snaží se přiblížit blíže ke kolegům z mrazivého Norska. Kapela se snaží sebe samu zařadit někde do onoho hejna old schoolových blackařů, ale řekl bych, že v některých chvílích odhazují svůj styl naprosto bez ostychu někde v dál a řídí se jen svými pocity.
Právě tahle barevnost desky je velmi příjemným faktem. Moerkriket jsou v jedné skladbě extrémními pekelníky, avšak v skladbě další jsou spíše black metalově vzhlížejícími melancholiky.„Hellwards“ se tedy může pyšnit vysokou mírou variability, samozřejmě v rámci daného žánru. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvyknul na příliš divoké přechody z blasfemického běsnění do pomalejších a daleko hutnějších pasáží. Právě v pomalejších fázích alba se pánové projevují jako výborní hudebníci. Kytarová sóla často zabíhající do jednoduchých, avšak silně melodických pasáží, kdy se dají velmi rychle zapamatovat, a staví se někde na špičku ostré hrany pomyslné hitovosti. Místy je právě tato jednoduchost trošku na škodu a určitě bych uvítal větší míru propracovanosti, avšak to bychom se ocitli opět v jiné situaci a na jiném místě.
Na druhou stranu, v jednoduchosti je krása, a tak se otevírá další možnost vzrůstu ostatních, silně válivých melodií. Rád bych upozornil na pro mě nepochopitelnou věc, a to první skladbu alba. Svou konstrukcí a i celkovým vyzněním se poměrně vymyká konceptu „Hellwards“. Kdyby album obsahovalo dvě skladby, označil bych desku za nepovedenou, avšak nahrávka obsahuje dalších devět, o mnoho více povedenějších písní a tím se „nezdar“ v podobě první skladby maže. Za zmínku stojí i určité stupňování alba, což zaručuje, že při poslechu desky nenastane žádná patová situace, při které by posluchač zažíval chvíle nudy a desku následně vypnul. Nic takového se určitě nekoná, naopak „Hellwards“ je pro mne velikým překvapením se slušnou „typicky“ black metalovou atmosférou.
Podstatný rozdíl mezi předešlou deskou a novinkovým počinem je jistě samotný vokalista, který posunuje Moerkriket opět o nějaký ten stupínek výše. Tentokrát se jeho vokál stal společně s dynamickými kytarami dominantou celého alba.Vokalista má velice příjemný, sic agresivní hlas, své kvality nejvíce dokazuje v pomalejších skladbách, které konceptu jednoduše sluší.
Touto recenzí určitě nezpůsobím nějaký extra převrat a několikanásobně zvýšený prodej desek této kapely, jen chci zdůraznit, že ochranná křídla velké nahrávací firmy a propagace není vše. Moerkriket určitě nemají tak našlapaný zvuk jako Endstille, ale na druhou stranu přinejmenším nejsou takovým způsobem usedlí, uzemnění v tak předem vyjetých kolejích. Moerkriket dokáží především zaujmout a pobavit, deska „Hellwards“ je totiž pěkně živým nadprůměrem a poměrně slušnou jistotou do budoucna.
