Osobně bych se ani nedivil, kdyby takovými hyperaktivními stařenkami byl i Valfunde s Neigem, protože, jestli bylo v minulém roce o něčem slyšet, byly to právě jejich projekty… A že jejich hvězda vystoupala hodně vysoko! Ať už něžné Alcest se svým vynikajícím full-lenghtem „Souvenirs d´un…“ a podepsání slibné smlouvy na pět alb se známým labelem Prophecy prod., tak i Peste Noire, pro něž minulý rok znamenal jednoduše „boom“, který započal „návnadovým“ rehearsalem „Lorraine..“, pokračoval druhým albem „Folkfuck Folie“, na to ještě přihodil re-release starých dem „Mors Orbis Terranum“, split s kapelou Horna a aby toho nebylo málo, tak ještě počátek koncertní aktivity, která začala na akci v Lyonu a pokračuje příslibem amerického turné v létě tohoto roku.
Ale ani toto pánům nestačilo a jako decentní zákusek po vydatné porci toho všeho, jako onen lístek máty na závěr (Kdo viděl pythonovský film „Smysl života“, ví.), nám k tomuto nášupu přihodili ještě miniaturní splitko, na kterém účinkuje Valfunde (tentokrát s žádnou kapelou, ale čistě sám se sebou) a Neigeho kapela Amosoeurs. Avšak nezpůsobí posluchači, nacpanému počiny výše zmíněných pánů k prasknutí, tento decentní aromatický lísteček vzedmutí peristaltické vlny stejně, jako tomu bylo ve filmu?
Domnívám se, že takto silné tvrzení určitě není na místě, ale pokud konzument tento společný počin neuslyší, o nic nepřijde… Album začíná Valfundovou písní „Hopital“, ze které nejenom, že posluchač bezpečně pozná, kdo je její tvůrce, ale dokonce je zcela přesvědčen o tom, že poslouchá Peste Noire. A aby toho nebylo málo, je si dokonce v některých chvílích jist, že poslouchá nějaké jejich staré písně, nikoliv nový materiál. Již v recenzi na „Folkfuck Folie“ jsem se zamýšlel nad absencí výraznějšího vývoje, neboť co se zprvu zdá jako invenční a originální, může po stém omletí chutnat jako zvětralé pivo. Začátek „Hopital“ je až nebezpečně podobný úvodu „Folkfuck Folie“ a celý zbytek písně zní jako „blíže neurčená píseň od Peste Noire“. Jako poměrně velkému fanouškovi této skupiny se mi to říká těžce, ale musím konstatovat, že tentokrát hudebník vykrádá sám sebe. Autorova další píseň, zhudebněná báseň „Serenade“ od dekadenta Verlaina si vede o velký kus lépe a i když se Valfundův rukopis prostě nezapře, zde se pustil do kompozice odvážnější a neotřelejší, kombinace akustický motivů, melancholické kytary, to je ostatně Faminovi vlastní… Do toho ještě svižný, rockový beat a máme vcelku příjemnou skladbu, která nic neboří, ale poslouchá se příjemně…
Poté přícházejí Amosoeurs se svým snovým shoegaze, které zde na splitu má s black metalem společného už jen velmi málo; decentní údery do letmo zkreslených strun, svižné bicí, žádný metal, zkrátka indie kytarovka. Když ovšem tuto píseň porovnám se zbylou Neigeho tvorbou, přijde mi, že mírně pokulhává, jako by jí chyběla jakási emoční napjatost, procítěnost… Osobně z ní mám dosti nemastný, neslaný dojem.
Jak si tak nyní porovnávám všechny klady a zápory, docházím stále a stále k názoru, že tento split je v podstatě záležitostí pouze pro ty, kteří nemají materiálu od těchto pánů stále dost a chtějí víc, těm možná nabídne pomyslné uspokojení, avšak pro ty, kteří chtějí pokrok, posun dál, přináší spíše zklamání. Je to možná tvrdé konstatování, ale tato nahrávka je vlastně zbytečná…
