Bylo jen otázkou času, kdy se na scéně objeví kapela s tímto názvem a podívejme, máme ji tu! Nejedná se ovšem o žádnou grindovou sekačku, opěvující patologicky zasmrádlá těla, ale o legitimní black metalový průvan apokalyptického charakteru. Výstřední nahrávku „Syndrome of the End Approching“ dal dohromady americký multiinstrumentalista Tophetarath, jakožto osoba, která si ráda pohrává s myšlenkami zániku světa, destruktivní vize nabírá na vidle a s největšími depresemi dnešního světa si pohrává jako kočka s klubíčkem. Album obsahuje jedenáct položek, které připomínají soundtrack k zániku naší planety. Zároveň těchto cílů nedosahuje Tophetarath pomocí funerálně-blackových prostředků, ale spíše pomocí indutriálních zvuků, jenž připomínají pomalu se rozkládající továrnu. Svou středně vyspělou instrumentální schopnost nahrazuje hlavní protagonista několika vkusnými a především velmi originálními nápady. Synonymem nahrávky jsou pravidelně střídající se intra hororového charakteru, která potěší hlavně milovníky hororů. Především úvodní vstup je opravdu velmi morbidní, skoro byste si mohli představit márnici s pomalu rozkládajícím se tělem dívky, která ještě nedávno byla tak krásná a především k světu.
Ani první legitimní track „Mourning of Hadadrimmon“ nezačíná ničím výrazným, co by alespoň vzdáleně připomínalo black metal. Až po několika minutách se rozhoří pravé hudební inferno, jenž si nic nezadá s pravým severským black metalem. Kytary jsou řádně řezavé a ani skřehot „šťavnaté vrány“ není vůbec k zahození.
Další skladba „Noumenon Filter“ však již nabízí trošičku jiné pokračování. Rychlý masakr se mění v melodičtější black metal plný „riffování“ až se skoro zdá, jakoby dvě po sobě jdoucí kompozice nahrál úplně někdo jiný. Podobným modelem se však řídí i ostatní zbylé skladby. Sice nic, co byste snad nikdy neslyšeli, na druhou stranu tu máme úplně jasnou snahu o vytvoření něčeho nevšedního.
Členitost a diferenciace skladeb je v některých chvílích až třeskutě zábavná a někdy je to možná až na škodu. Tak např. skladba „Dead (live)“ je vystřižená z jakéhosi živého vystoupení, kde se to tady vzalo, dost dobře nechápu. Ještě více „husto“ je při poslechu „Command to Serve“, kdy se z beden valí prachsprostá crust-blacková přesnídávka. Opravdu nic moc, ovšem preludium, které skladbě předchází je doslova dechberoucí „cyber show“, úplný zvukový podklad pro filmy typu Resident Evil. A v těchto přirovnáních bych mohl sladce pokračovat donekonečna. A.I.D.S. je zkrátka absolutně nepředvídatelná spleť industriálna s příměsí „černého kovu“. O hrůzostrašné atmosféře se už raději ani nebudu slovem zmiňovat.
A můj ucelený názor? Prakticky ani žádný neexistuje. Na jednu stranu jsem rád, že jsem měl možnost si zase jednou poslechnout nějakou tu šílenost, na tu druhou je třeba přiznat, že nahrávka postrádá potřebný náboj, jenž by mě přiměl k opakovanému poslechu. Zkrátka celý tento materiál je jedna velká raritka a pozoruhodnost. Nicméně, celkový výsledek přeci je spíše (HIV) pozitivní. Sběratelé podobných artiklů by však měli vědět, že desku vydali dva různé labely, přičemž každý pustil do oběhu desku s odlišným obalem a také bonusem. Firma Serpens Caput navíc vydala tuto nahrávku pouze na vinylu, a to v omezeném množství 300 kusů.
