Zpráva o odchodu dlouholetého vokalisty Azathotha obletěla svět pomalu, ale jistě. V zrcadle toho, že Dark Fortress jsou poměrně známou a uznávanou kapelou na poli melodického black metalu, je to možná až s podivem.
Mé první kroky vstříc hudbě Dark Fortress se datují na nějaký ten čas zpět, kdy jsem jako první vyposlechl album „Stab Wounds“ – rychlé, brutální, melodické a hlavně nekonvenční, nesoucí jasný znak undergroundových kořenů, jenž však byly podloženy hudební kvalitou, a vlastně i tou zvukovou. Podruhé jsem se setkal se „Séance“, přičemž toto album je pěstí do oka vůči „Stab Wounds“. S Underem jsme se jednoznačně shodli na silné, mystické atmosféře, která dotváří dojem vše obklopující mlhy, z které pravidelně vystupují motivy smrti, na křídlech klasických black metalových partů. A navzdory tomu, že kapela bez debat má na to, tvořit velmi kvalitní a technickou hudbu, vsadila na zvuk, který nejednoho nepotěšil. Dle mě však jen umocnil „poltergeistskou“ atmosféru, kterou je album objato.

S příchodem nového vokalisty Moreana nastala i otázka, zda-li do kapely vnese jen pokračování předchůdce, nastolí horší obraz nebo naopak dodá Dark Fortress netypický rozměr. A tato otázka má poměrně lehkou odpověď…

„Eidolon“ pro mě představuje mix obou zmiňovaných předchůdců. Nese stopy brutality, ale zároveň je obdařena tolik typickými „mlžnými“ vložkami. Fakt, že je v kapele šest hudebníků není dle mě vůbec od věci, neboť v každé písni lze rozpoznat různé rysy kytarové hry. Někdy komplikovanější, jindy brutálnější a přímočařejší. Neměnné zůstávají pouze klávesy, jenž se snaží zapojovat v místech, kde jen kytary nestačí. Avšak, co je navýsost skvostnou kombinací, je střednětempá hra kytar, klávesy utápějící se ve vlastní agónii a vokál pomalu odříkávající slova, která nemohou být nikdy zapomenuta…

V mnoha místech alba lze pocítit, proč Dark Fortress tak pracovali se zvukem, proč si dávali na čas a proč je pro ně tak důležitý. Je nepopsatelný, ne z toho důvodu, že by byl nějak famózní, ale má svou poddajnost, proniká do posluchače a vytváří v něm smyšlené představy a mylné domněnky. Čistý, zašpiněný, něco mezi? Kdo ví… Každou minutou se Váš názor bude měnit. Mohutně i přispívá k tomu, že kytarové melodie nejsou tak výrazné, ale dá námahu je pochopit a učinit finální verdikt, který možná bude znamenat opětovný poslech či nikoli. „Stab Wounds“ v tomto bylo celkem přímočaré, melodie buď byly, nebo nebyly, z hlediska jejich struktury a zvuku nebylo co řešit, album se dalo poslouchat a pouštět dovnitř a ven dle libosti.


Možná by rovněž stálo za zmínku říci, že na albu se nachází poměrně dost střednětempých a pomalých partů. Je to právě ten odkaz „Séance“, ale rozhodně ne vaření z vody, na zmíněném albu byly atmosférické pomalé party, zde jsou takové ty rychlé, téměř až symfonické. Jakmile kapela sjede do větších rychlostí, hudba zhluční, spojí se dohromady, zatmosferiční a je neprostupná.

A jak že je to s vokálem? Kdo máte rádi party á la Attila, během alba si dvakrát třikrát přijdete na své. Kdo máte rádi klasický black metalový nenávistný řev, vy nebudete ochuzeni také. A kdo rád experimenty, pomalé odříkávání a proměnné polohy hlasu, nic neřešte a album si sežeňte. Toto jen dokazuje rozličnost hudby Dark Fortress, která na první pohled nemusí být tak zásadní, přesto je však po nějakém čase stráveném poslechem velmi přítomná…