Ars Irae jsou poměrně mladou kapelou vzniknuvší v roce 2004 v německém Rosenheimu. Na jejich kontě jsou teprve dvě nahrávky, debutní „Ignis Fatuus" a novinka „Vervelkt". Potíž je v tom, že na hudbě je jistá nevyzrálost patrná od začátku, skoro až na samý konec.
Tahle deska pro mě prostě neznamená mnoho. Téměř vůbec nic. A recenze bude trošku opačně pojatá, protože jakýs takýs závěr jsem vlastně vyslovil hned na začátku. Takže v následujících řádcích se tak trochu zamyslím nad tím, proč tomu tak je a co že to mají Ars Irae za „kouzlo“, jež jejich hudbu v mých uších sráží hluboko pod průměr.
Záchytných bodů je několik. Prvním a nejdůležitějším je celá koncepce jednotlivých skladeb. Tady považuji za největší problém jistý exhibicionismus kytaristů. Ano, je to perfektně zahrané. Jenže to zní příšerně, protože riffy na sebe „navazují“ tak, že dokonale rozbíjí jakýkoliv smysl skladby. Vlastně to ničí skladbu samotnou. Připomíná mi to někdejší snažení mých kamarádů, kteří místo toho, aby zněli jako skupina, se předváděli jeden před druhým a utvořili skladbu, kde bylo deset motivů, dvacet odlišných riffů a skladba měla necelých pět minut. Vůbec se to k sobě nehodilo a nemělo to hlavu ani patu. Žádný uchopitelný moment, jedním slovem paskvil. Zmíněné bolesti jsou v případě EP „Verwelkt“ asi nejpatrnější v úvodní „Des Hammers Ruf“ a v titulním songu, ale vlastně by se to dalo aplikovat na celé album. Je pravda, že zbývající skladby jsou na tom o něco lépe. Tady ovšem narazíme na problém číslo dvě a tím je vokál. Nikterak přesvědčivý a propracovaný thrash-death metalový hlas, který naopak celé album roztrhané až nesmyslným riffováním lepí dohromady. Ovšem nepříliš úspěšně. Dobrá, vzhledem k tomu, že Ars Irae produkují viking metal, dejme tomu, že ten vokál sem asi patří, ovšem nějakých kvalitativních výšin nedosahuje. Jistou tristnost celé nahrávky podtrhuje třetí velký nedostatek a tím je zvuk. Kytary jsou až markantně vpředu, vokál jakbysmet. Bicí nástroje by mohly znít zajímavě, ale někde nejsou slyšet vůbec, jinde jsou v pozadí jaksi zploštěny a utopeny. Pokud to byl záměr, tak tady rozhodně pánové přestřelili a do „Odens Hall“ nám tak poněkud zatéká. A tak jedinou písní, která na albu stojí za řeč, je závěrečná „Elysium“. Má rozhodně co nabídnout a za velice šťastné zde považuji zařazení ženských sborů. Příjemné oživení. Možná, že závěrečná skladba vznikala ve skladatelsky poněkud odlišné době a na EP se dostala jako doplnění. V klidu by se dala nazvat perlou mezi kamením. Ta jediná někde začíná, někam směřuje a někde končí. Víceméně trochu popírá celé snažení hudebníků v předešlých dvaceti minutách.
Na světě jsou desítky, možná stovky kapel v podobném stylu, které tvorbu Ars Irae strčí hravě do kapsy. Opravdu netuším proč vydávat taková alba. Možná to ty lidi prostě baví a hrají pro sebe, čemuž by nasvědčovalo samizdatové vydání, a neohlížejí se na to, že to téměř nikdo poslouchat nebude a šťouravý kritik bude jejich hudbu tlačit až na samé dno. Pak tedy klobouk dolů. Možná mají ve svém okolí nějaké fans, kvůli kterým má jejich počínání smysl. A možná se příště dočkáme tentokráte již plnohodnotného alba, které bude šlapat na paty všem matadorům vikingského stylu. Kdo ví? Pro mě prozatím veliké zklamání.
