Než jsem „Monument“ vůbec zapnul, byl jsem proto vskutku nervózní. Nikdy jsem se netajil tím, že jsem hudbu skupiny Windir měl opravdu rád a proto můj strach z okamžiků následujících byl příznačný. Občas se ke mně dostala zpráva či zvěst, která hrozila přízrakem „nářezoidního black n´rollu“, který by v mých očích dokonale pohřbil důstojnou lyričnost a vypravěčský um díla „Arntor“. Strach ale nikdy nebýval dobrým přítelem a tak se situace vyvinula tak, že jsem se rozhodl Cor Scorpii pustit. A víte, jaké to bylo?
Stačilo zmáčknout tlačítko a zjevil se úkaz velmi ojedinělý. Po prazvláštním klavírním intru, jenž se neslo v režii záměrně špatného zvuku, se vynořila klasická windirovská kytara. A nejen to, skoro všechno připomínalo časy posledních Valfarových alb. Věřte mi či nikoliv, od začátku do konce nás provází kouzlo starých chvil. Hudba je to našlápnutá, rychlá a úderná – řekl bych, že daleko zběsilejší než kdy dříve. Vše mocně založeno na práci kytar, které kompletně vše režírují, jak jim to jen bubeník dovolí. Melodické pasáže na sebe vcelku chutně navazují a i přes určitou chaotičnost Vás nenechají se jen tak sprostě nudit. Přičtěme k tomu již zmiňované pekelné bicí a podle základních příruček hudební alchymie nám nemůže vzniknout nic jiného, než kvalitní technický nářez. Přitom se toho moc nezměnilo – na povrchu zůstává jedna melodická linka, postavená hodně křiklavě a do zvukových výšin. Druhá kytara „zahušťuje“ a vyplňuje mezery svým odborným hlučením, které na „Monumentu“ dosáhlo jistého zastření, což je jedna z věcí, které Cor Scorpii odlišují od svého předchůdce. Strunné nástroje zkrátka a jednoduše říkají hlavní slovo, navíc výborně. Což byl taky jeden z důvodů, proč jsem jaksi částečně opomenul nevýraznost a neslanost kláves, za což by zasloužil autor řádně vyplísnit. Avšak toto již není tvorba Windir, tohle je zcela jiná skupina. Bohužel, nebo snad bohudíky?
Abych zavzpomínal, nesmím zapomenout vokál, který jako by z hrdla vypadl samotnému mistru. Budiž mu země lehká…
Na albu máme osm skladeb, každá má věru co do sebe. Udržují svižnost a chod alba a každá nám zvolna a cudně ukazuje kotníčky hudebního umu jednotlivých tvůrců. Je nad nebe jisté, že členové Cor Scorpii vědí, jak a co mají hrát, což mi potvrdili i ostatní z posluchačů. Občas bych zde spatřoval snahu až o přílišnou přervanost motivy, ne vždy působí vazby libě mým sluchovým orgánům. Někdy přeci jen méně znamená více. Technika totiž udělala krok kupředu – Valfarův rukopis již chybí.
Album je velmi zdařilé, ovšem je tu určitý nepříjemný pocit, který nemohu jen tak zašlápnout do bahna. Fakt, že jsem Windir vždy stavěl na dosti vysokou příčku je i důvodem, proč nemohu hodnotit Cor Scorpii stejně vysoce. Jistě, je to zdaleka úplně jiná skupina. Ale Windir zkrátka nabízeli něco, co mi „Monument“ nemůže dát. Lyrická atmosféričnost Valfarových děl je v mých očích zkrátka neotřesitelná a Cor Scorpii ji zatím sesadit nemůže.
Abych ovšem přestal se svým věčným nářkem nad rozlitým mlékem, musím říci, že jsem s „Monumentem“ na druhou stranu velmi spokojen. Album toho nabízí spoustu, navíc v úžasném technickém kabátku. A já si myslím, že jde o pomník Valfarovi velmi důstojný.