Koncertní zastávky velkých undergroundových jmen (jak paradoxní výraz – pozn. autor) se na našem území v posledních dvou letech značně rozmohly. Až do nedávné doby se jednalo o výlučně východoevropské kapely, poslední dvě zastávky však tento standard obrátily vzhůru nohama. Nejdříve Ad Hominem v Žatci a nyní i německá kultovní kapela Nargaroth v Praze. Jako místo konání bohužel pořadatel opět zvolil „vyhlášený“ EXIT Chmelnice, tudíž nějaký maximální hudební zážitek po všech stránkách mohl čekat opravdu jen málokdo. Německé velikány doprovila v páteční večer neznámá rakouská veličina Azahel's Fortress a dvě česká jména – Moravská Zima a Bloody Lair.

Místní BLOODY LAIR o sobě dávají v poslední době vědět hlavně z pozice předkapely na akcích podobné této. A ne jinak tomu bylo i v případě koncertu NARGAROTH. Popravdě vídávat toto jméno na plakátu téměř každé ryze black metalové akce hlavního města už nemálo lidí otravuje, čemuž se v žádném případě nedivím a dobrovolně se do této skupiny posluchačů řadím také. Nutno však přiznat, že je postupem času vidět, jak se BLOODY LAIR sehrávají. Jejich set už nepůsobil tak rozháraně jako dříve, což však nic nemění na faktu, že mně jejich tvorba přijde velice hluchá a do jisté míry i nudná. Z jejich vystoupení mě paradoxně nejvíce pobavil konflikt se zvukařem, kterého kytarista přirovnával k pánským genitáliím.

MORAVSKÁ ZIMA je známá svojí až přehnanou inspirací v kapele INFERNO, hlavně tedy z hlediska stavby vokálů. Čas jim určený v Praze kluci naplno nevyužili – Nargothron byl často mimo rytmus a jednou díky tomu dokonce vynechal část sloky. Celkově působil vokál značně rozháraně a ani z poloviny tak sebejistě jako na studiových nahrávkách. Celkově však vystoupení MORAVSKÉ ZIMY nebylo špatné, lidí pod pódiem sice ubylo, avšak kvalitativní laťka se od BLOODY LAIR posunula jednoznačně výše. Na své si přišli hlavně fanoušci kapely, pro ostatní to ale nebyl přesvědčivý výkon.


Naprostou neznámou pro mě byla rakouská akvizice AZAHEL'S FORTRESS, jež plnila roli posledního předskokana před vrcholem večera. Kapela fungující již od roku 2003, která má na svém kontě kromě klasických undergroundových splitů a dem také jedno dlouhohrající album z roku 2005, na mě působila značně rozpačitě. Na jednu stranu se jednalo o nejpestřejší kapelu večera, která svoji produkci mírně kořenila thrash metalem a ze které bylo cítit i trochu té hudební mrtvolnosti, na stranu druhou to dohromady vše fungovalo jen tak na polovic. Kapela se sice snažila seč mohla, do vystoupení dávala mnohé (zpěvák se kupříkladu snažil zajumout netradičním svrškem), fanouškům děkovala, nicméně z hlediska funkčnosti hudebního tvoření značně zaostávala a velice brzo začala nudit.

Až do této chvíle jsem byl z celého večera velice otrávený, ani jedna kapela nepředvedla skutečně povedené a něčím zajímavé vystoupení a zvuk se topil kdesi mezi špatným a neposlouchatelným, v přímé závislosti na počtu kytar a složitosti bicí soupravy.

Nedlouho před půlnocí se na pódiu po dlouhém zvučení objevila čtveřice s názvem NARGAROTH. Po pódiu se rozprostřel do té doby neviděný mlžný opar, který měl dodávat na atmosféře a Kanvulf a spol. konečně pozvedli vysychající vody celého večera. Dlouhé přípavy a konzultace se zvukařem nakonec vyústili v jednoznačně nejlepší zvuk, který by sice v obecných měřítkách stejně neobstál, avšak na Chmelnické poměry to byl až nečekaně kvalitní výsledek. Němci započali svůj set dlouhým intrem, které se nekompromisně změnilo v nejznámější skladbu „Black Metal Ist Krieg“ (však můžete sami posoudit v přiložených živých záznamech). Už od této chvíle bylo jasné, že se z minuty na minutu nacházíme v naprosto jiných dimenzích – v těch, které jsme všichni očekávali celý večer. Jasně definovaný nepříliš složitý black metal s vysokým tahem na branku. Navíc přesvědčivě a kvalitně podaný. Zatímco zbytek kapely udával hudební tempo, Kanvulf servíroval hladovému publiku tu složitější, tu až primitivní vokální linky a samozřejmě také velkou porci té pravé black metalové pózy – zla, arogance, nenávisti a samozřejmě také Satana. Především však dával Kanvulf celému vystoupení tu pravou energii. Nevázla ani specifická komunikace s publikem a tohle vše podpořené podmanivou black metalovou hudbou bylo přesně tím, co jsem si pod pojmem NARGAROTH na živo představoval. Němci v žádném případě nezklamali, ba naopak – vystihli tu pravou esenci černého kovu a dali jí všem přítomným až dosytosti. Kromě klasického průřezu vlastní diskografií navíc přidali i cover verzi „War“ Vikernesových BURZUM a ke spokojenosti mi chybělo už jen jediné, tedy zůstat až do konce celého koncertu. Což se mi díky pracovním povinnostem druhého dne a také klasickému zpoždění počátku večera nepodařilo.


Jelikož pořadatel avizoval tento koncert jako možná jeho poslední, byla páteční sešlost v Chmelnickém klubu zřejmě jakousi derniérou příznivců velkých udergroundových jmen zmiňovaných v začátku reportáže. A pokud ano, tak NARGAROTH byli hodně vydařenou třešničkou na celém tomhle „dortu“.