PROCLAMATION jsou jednou z „mnoha“ kapel následujících kult Rossova zálivu. Hovořím „jedna z mnoha“ jelikož to, co dokázali PROCLAMATION nastavit s povedeným debutem „Advent of the Black Omen“, dokázali s následujícími deskami pokazit. „Advent…“ mělo svůj ksicht. Tupá agrese podpořená temnými a docela nevyčpělými riffy. Debut bych velice rád přirovnal k demáčům kdysi spřízněných TEITANBLOOD s tím rozdílem, že PROCLAMATION se soustředili spíše na „násilnou“ a syrovější stránku věci než na atmosferično. Dnes už obě kapely nemají společného téměř nic. „Seven Chalices“ představuje vrchol „válečného black-death“ metalu. Kam tedy spadá „Execration of Cruel Bestiality“?
„Messiah of Darkness and Impurity“ i přes svůj kvalitnější zvukový kabátec dosti vařilo z debutu a tak možná bylo načase trochu pozměnit ksicht kapely. Což se také stalo, ale…

Kostru „Execration…“ tvoří převážně uhánějící a poněkud jednotvárné bicí, hustá (lehce neprostupná) kytarová vrstva a rytmické, štěkané/blité vokály. Jako bych četl popis nějaké nepovedené desky REVENGE. A už jsem se dostal k nejvýraznější stránce alba, kterou ovšem já osobně zavrhuji. Je mi jasné, že v hranicích takovéto muziky se nedá vymyslet nic extra převratného či originálního a že víceméně všichni kopírují BLASPHEMY a SARCOFÁGO. „Execration of Cruel Bestiality“ však překročilo všechny meze! Jak jsem řekl, vyzněním slyším REVENGE s tím rozdílem, že Read a Helmkamp umí opravdu hrát brutálně a i v tom bordelu zvládnou zaujmout. Vokálně tu máme, stejně jako na předchozích dvou albech, napodobeninu BLASPHEMY/BEHERIT. 80 % vokální plochy tvoří štěkavé „Hua! Hue!“.
A navrch tu máme ještě kopírování samotných skladeb. Kdo není hluchý, tak MUSÍ v „Orgy of the Damned“ prostě slyšet „Ritual“.
A mimochodem, nikdy ze mě neopadlo nadšení takovým způsobem, jako ve skladbě „Witching Torment“. Po obstojném intru a naprosto skvostném a mocném zahájení jmenované skladby, jsem si myslel, že PROCLAMATION skutečně pozměnili ksicht a nakonec mě čeká půlhodina totální temnoty. Ráz, dva, tři a hned tu byl prázdný tlukot, hustá kytarová vrstva a blití. Ksicht se sice trošičku změnil, nadšení však nenávratně zmizelo.


Naštěstí „Execration of Cruel Bestiality“ není zas tak špatnou a neposlouchatelnou deskou, jak se může pod návalem kritiky zdát. Deska nabízí velikou dávku nesvatosti a tupé agrese. Tak akorát abyste se zamračeným obličejem zlostně zahrozili. Ale to snad jen v případě, máte-li zájem opustit stabilní pilíře žánru (které bezpochyby svoji hudbu zvládají lépe) a porozhlédnout se po méně známých jménech. Někdy to vyjde a člověk narazí třeba na TEITANBLOOD či DIOCLETIAN, jindy zase ne a zkusí poslední alba PROCLAMATION či BLASPHEMOPHAGHER.

PS: Ve stavu střední opilosti získává „Execration of Cruel Bestiality“ dva dočasné body navíc. Ha ha!