V době, kdy byla na vzestupu hudba zvaná humpaa, šílel „jednodušší“ metalový svět po tunách dalších kapel podobných KORPIKLAANI nebo FINNTROLL – vlastně stejně tak, jako u jakékoli módní vlny. Čím byla hudba těchto spolků zábavnější, primitivnější a skočnější, tím lépe. Co na tom, že tím v naprosté většině případů hudba jen trpěla... I jakýsi norský projekt GLITTERTIND tehdy přispěl svojí trochou do mlýna. Dvojice studiových nahrávek a jedno demo mě sice minula, nicméně „Til Dovre Faller“ už si ke mně cestu našlo. A seznámení to bylo stejné, jako všechna ostatní. Prvních několik poslechů mě bavila vybraná menšina zúčastněných skladeb (dodnes si je čas od času pustím, když mozek nevykazuje známky jakékoli aktivity), ničeho hlubšího však deska zanechat nedokázala. Nyní přichází s humbukem velkého vydavatele Napalm records třetí studiovka „Landkjenning“, a já jsem skutečně zvědavý, jestli má vůbec cenu trápit svoji mechaniku...

Tvorba GLITTERTIND je zvláštním paradoxem. Její hudební originalita totiž tkví v totální neoriginálnosti – jinými slovy jsou všechny Torbjørnovy skladby předělávkami norských folklórních lidovek. A pokud se v případě starších kousků jednalo o, dejme tomu, prvoplánovitou strukturu těchto „coverů“, v případě novinky „Landkjenning“ mladý Nor ubral na všech zmiňovaných atributech a vytvořil společně s kolegou Geirmundem album procítěnější, zádumčivější a ve všech směrech mnohem kompaktnější. Zdali na tom má větší podíl výběr oněch severských originálů, či samotná Tobjornova invence, si lze pouze tipovat. Faktem zůstává, že ač máme stále co dočinění s klasickou písničkovou strukturou jednotlivých skladeb (jinak bych si to ani nedokázal v tomto případě představit), dokáží nyní GLITTERTIND zaujmout i posluchače o chlup náročnějšího. „Landkjenning“ umí na rozdíl od svého neplnohodnotného předchůdce pohladit po duši, zvolit tempa tak, aby výsledek působil barvitě a pestře a v neposlední řadě i odbočit do atmosféricko-akustických balad – na úplně druhou stranu barikády.


Z hlediska studiové post-produkce nemám jako posluchač téměř žádných výhrad. Aby také ano, vydavatel typu Napalm records si dokáže takovéhle věci bez problémů ošetřit ku svému prospěchu. Ve spojitosti s hudební škatulkou, kterou GLITTERTIND produkují, měkký zvuk kytar – teoretický hlavní kámen úrazu – parádně pasuje do celkového vyznění desky.

Máte-li rádi lidovou tvorbu takovou, jak ji prezentovali naši předkové svému nepočetnému obecenstvu, bude pro vás „Landkjenning“ tím pravým ořechovým. Pryč jsou doby stále stejných, dokola odrhovaných tónů, které vám pijí krev u všech těch humpaa metalových kapel, které by se stejnou měrou hodili i do všech těch vykradačů nejlepší éry Stratovarius, či Sonata Arctica. Tobjorn a Geirmund konečně vytříbili svůj vkus a foukli posluchačům svěží vítr do folk metalových plachet.