Ještě nezaschla krev po uklízečském řádění v jednom nejmenovaném krkonošském hotelu a již je na mém stole nový hudební kousek. A můžete klidně věnovat i nějaký ten závistivý pohled, poněvadž do mých ručinek spadl pozoruhodný kousek z Fastredových tajných šuplíků. Death/doom metal z Portugalska? Inu, přidejme trošku té krve, dokud je čerstvá. Žánr jako death je mi místy mírně vzdálen, v kombinaci s doomovým základem by však mohl být velmi lákavý a myšlenkově výživný. A právě nyní je myslím čas na to, abych Vás s touto skoro hodinovou poutí seznámil.

Materiál hned ze začátku dokázal překvapit jistou absencí hutnosti, jež bychom v tomto žánru hledali. Celá nahrávka byla prosvícená - asi jako když skrze papír prosvítíme lampou - a tudíž velmi zajímavé riffy, jedna z předností celého alba, nebyla zahalena v nejasném hávu depresí. Ovšem interesantní práce na kytaru fanouškům složitostí jistě půjde po chuti, neboť svou bizarností někdy úspěšně supluje neprostupnost hlubokých materiálů. Hudební stránka riffů, protkávajících celé album, je totiž docela unikátní. Jednoduché střípky - i z nich se dá často umě kouzlit. Stačí mít ruce správně na hmatníku. Pomalé funerální bubny v doprovodu lehce přidušeného a hlubokého vokálu však přeci jen celé nahrávce na spádnosti dodávají. Zajímavý to kompromis, nechybí zde klasická "nadjovská" prozářenost, ovšem v konečném důsledku o monumentálnost a ponurost rozhodně nepřijdete. V šesti zajímavých skladbách si užijete téměř všeho, co se dalo čekat. Kde bylo třeba, nastoupila velmi jemná a do pozadí odsunutá sólová kytara, jinde přišel nekompromisní riff (například ten ze skladby „Abandon“ ve mně velmi silně evokoval skladbu „Gypsy“ od Uriah Heep). Album nepostrádá silných a zajímavých melodií, působivých momentů, ale nelze pořád jenom chválit. I přesto, že je nahrávka zajímavě postavena a zahrána, k nečitelnosti a náročnosti dopomáhá i jistá kostrbatost. Koncept kytar působí hranatě a nepříjemně ostře, nejednalo by se však o tak zásadní chybu, kdyby se to neprojevovalo právě na poslouchatelnosti. Občas mě divná výstavba některých pasáží nudila, jindy přímo děsila - záleželo na mém rozpoložení. A tudíž se i párkrát stalo, že jsem album nedoposlechl do konce. A přitom je to hrozná škoda, na korkovníku se urodil význačný kousek. Nový počin PROCESS OF GUILT totiž dosahuje na velmi nadstandardní příčky kdesi nad průměrem a i přes svou atypičnost by jistě mohlo usednout vysoko na posluchačském i kritickém výsluní. Avšak není třeba až takové kritiky. Některé skladby totiž dokázaly oslnit jistou hitovostí, a to již zmiňovaná „Abandon“ či „Waves“. Druhá zmiňovaná mne přímo přimrazila k posteli... Koncept naštěstí zůstává nenarušen, a tak si právě hlavně milovník náročného poslechu přijde na své. Hudební eroze... skrze živly, katastrofy a krásy.


Bylo by už konečně načase nějaké album doporučit. Chystal jsem se to učinit právě dnes, bohužel však nevím, zda si najde tolik příznivců. Své obdivovatele stoprocentně ano, možná i díky dokonalé kombinaci nespoutané atmosféry a hudebních neotřelostí, neb je to výjimečný kousek. Avšak místy až magorská neprostupnost a přílišná křivolakost jistých okamžiků mi bohužel zabraňuje ocenit tento kvalitní kousek více jak sedmi body. Věřím však v lepší budoucnost; časem, jak se mi těchto pár poslechů rozleží v hlavě, se jistě dočkáte číslic navíc.