Album je tvořeno devíti skladbami včetně intra a outra. Symbolickým znamením celé kolekce je nezničitelně teskná atmosféra, která v kombinaci s hudbou balancuje na hraně mezi black metalem (kytary) a doom metalem (klávesy). I přes nezpochybnitelnou kvalitu však kapela přichází s křížkem po funuse, a v konečném důsledku vypadá jako ztracený závodník maratonského běhu, který se zatoulal, a z toho důvodu už ho v cíli nikdo nečekal. Je velká škoda, že obdobná deska nevyšla o nějaký ten rok dříve. CSEJTHE mohli mít pozici z hlediska konkurence přece jen poněkud příznivější.
Ani jednotlivé skladby nejsou ničím extra výjimečné. Všechny se prakticky slévají v jeden velký chuchvalec, takže v celkovém kontextu je opravdu těžké se zorientovat. Naproti tomu je ale samotný poslech naprosto nenáročný, a to především díky čitelnému zvuku. Tato skutečnost mě na celém dílku fascinuje rozhodně nejvíc. Tak trochu to vypadá, že CSEJTHE chtěli vytvořit nahrávku s nálepkou „soft“. Pokud tedy kanadské kapely inklinují spíše k jadrnosti a zvukové neprostupnosti, tady je všechno jinak, ne-li přímo opačně. Teď už bychom se mohli dále dostat k úvaze s názvem: „Jak naložit s lehce nadprůměrným albem?“. Přesně tuto nálepku si zaslouží toto CD.
„La Mort du Prince Noir“ je v rámci stylu poměrně zdařilé, ovšem má takový pocit, že si příliš fandů nezíská, neboť silná esa undergroundu drží trumfy ve svých rukou skutečně pevně. Pro některé soubory tu zkrátka není dostatečný počet fandů. Žel nedočkají se ani ty kapely, jejichž hudba je kvalitní. Nicméně i tato recenze budiž alespoň solidním doporučením k tomu si tohle celé alespoň jednou poslechnout.