Projekt GNAW THEIR TONGUES většinou představoval příjemnou směsici obskurních žánrů, black metalu, drone-u a částečně i noise či ambientu. Tohle sice není vhodná kombinace pro víkendové posluchače těchto „extrémů“, avšak ti odvážnější si většinou dobře pochutnali. Přiznejme si, že GTT se nejsnáze poslouchá zvláště díky pocitu jakéhosi soundtracku k „psychologickému splatter-gore horroru“ (berte s rezervou). Nebylo vždy jednoduché se prokousat silnou vrstvou „bordelu“ a vžít se pouze do hudby. Vezmu to na rovinu: „All the Dread Magnificence of Perversity“ je nejvyspělejším a hlavně „nejčitelnějším“ materiálem GNAW THEIR TONGUES. Pro mě osobně asi i nejlepším.

V základu je „All the Dread Magnificence…“ o tom samém jako starší alba. Minimálně co se týče atmosféry a výraziva. Hnus, perverze, úpadek a zase hnus. Skladby jsou často postaveny na dunící base (nyní velice často na smyčcových nástrojích), zdánlivě nahodilých perkusích a husté vrstvě nervních vokálů a samplů. Nyní se vám ale nestane, že vše utone jen pod bolestivým rachotem umělého tlukotu, řevu a basy. Pokud ano, poslouchejte pořádně! Poznáte, že do bicích nikdo netříská jen nazdařbůh, a všechny ty vrstvy dávají smysl a netváří se jen jako pouhá zvuková kulisa.
Novinka zaznamenala nejvýraznějšího zlepšení zvláště na poli zvuku. I v těch nejvrstvenějších pasážích se jde s trochou snahy dobře orientovat a právě tehdy si muziku řádně vychutnáte ve vší své ošklivosti.

Pokud bych měl vytyčit nějaké další posuny, či změny vůči ostatní tvorbě, určitě bych si vzpomenul na větší důraz na smyčcové nástroje a pomalejší rytmus. Housle a cella tvoří snad i větší plochu hudby, než všechny ostatní nástroje, samply a vokál dohromady, avšak často jsou schované v pozadí. Musím (!) vytyčit moment v páté minutě skladby „Broken Fingers Point Upwards in Vain“. Ta melodická linka velí VZTYK! všem chlupům na těle a jejich kořeny zalívá ledovou vodou. Příjemné asi jako půlnoční nástup na Osvětimském buzerplace. Jelikož je na GTT často pohlíženo jako na black metalový projekt, musím uvést na pravou míru, že tomu tak nyní příliš není. Ano, atmosféricky a esteticky najdeme provázanost s BM, ale toť vše. Absolutně vymizely rychlejší momenty, deska se táhne velice pomalu. Bicí určují rytmus natolik pomalý, že pro někoho může pojem rytmu zaniknout úplně. Někdy se vše přelije do ultra pomalého „drone“ (jak se mi tenhle pojem začíná zajídat) bahna, kdy sporadické údery do bicích zní spíše jako další z mnoha efektů. A tak dále…


„All the Dread Magnificence…“ by se hodně dlouho dalo rozebírat po jednotlivých vrstvách, či skladbách. Jak již bylo řečeno, jde to mnohem snadněji a vzhledem ke kvalitě materiálu to posluchače bude i bavit. Ať už si tedy desku pustíte za účelem hororové kulisy, či hlubokého sonického průzkumu, zjistíte že se tohle album prostě povedlo!