Pokud někoho zaskočily úvodní řádky mé recenze, vězte, že minimálně pro mě mají velmi určitým způsobem význam a v netradičním pojetí popisku novinky HYADNINGAR hodlám pokračovat.
Noc z 9. 10. 2009 na 10. 10. 2009 kdesi ve středních Čechách…
Dovnitř sebe pohroužený třicátník se právě vypotácel z klubu, aniž by věděl, jak se tam vlastně dostal. Hladina alkoholu v krvi překročila povolenou mez a nastartovala „myšlenky“ o životě a smrti. Démoni zachvátili jeho duši, kolem se rozprostřelo mocné šero. Byl sám se svými myšlenkami, ponechán napospas démonům, kteří si s jeho duší pohrávali jak vichr s větvovím zpola opadaných listnatých stromů. Za zvuku neznámé a jakoby z povzdálí znějící hudby se protnuly dva světy a on viděl duchy. A uvědomil si jednu věc. Duchové povstávali a padali s tóny té, v tu chvíli téměř neuvěřitelné, hudby a v jejím rytmu zaplavovali nitro toho nešťastníka střídavými a velmi rozporuplnými emocemi. Byla to zvláštní noc, na čemž mohl mít podíl i fakt, že dotyčný v právě začínajícím dni slavil tzv. „druhé narozeniny“. K podobnému průniku pekel došlo už někdy před deseti lety, bez hudby a bez zranění, jestlipak to dopadne stejně i tentokrát…
Probuzení bylo podivné, ale svým způsobem zásadní. Celou noc mi dokola do sluchátek hrála „The Weak Creation“ od Francouzů HYADNINGAR a dost možná právě to netradiční vplutí do jejich světa má za následek řádky, které budou následovat. Hudba prezentovaná na novince spustila dost zajímavá zjištění s mnoha odkazy na doby dávno minulé. Uvědomil jsem si, že to, co tihle pánové stvořili, je muzika, jež mě provázela dlouhé období mého života. Nejde o škatulku, ale spíše o způsob jejího podání. Pokud bych musel charakterizovat styl, řekl bych, že jde o doom metal pevně svázaný s death metalem a občas poskočivší kamsi do hlubin blacku. Vše začíná provedením. Muzikantské výkony jsou poměrně na slušné úrovni. Popis technické stránky věci je nuda, řekl bych. Mnohem zásadnější pro tuto placku je atmosféra a nápady. Tyto dvě věci jasně stanovují mé konečné hodnocení. Díky nápadům totiž ona úžasná atmosféra vzniká. Přednostně musím zmínit kombinaci basy a velmi neotřelé trilkování kytar, jdoucí mnohdy až za hranici lidského chápání. Takovou silou vládne kupříkladu třetí „Haven of Death“. Jinde zase nastupují věci ještě mnohem kreativnější, vyhrávané ocásky kytary opět ve spolupráci s basou vytvářejí úžasné kombinace v šesté „Forsaken“, a když se pak připojí zvuky známé z filmů z francouzského pobřeží, tj. čistý projev akustických kytar, mám o nejoblíbenější věci celé desky naprosto jasno. Proplouvám si tu mezi emocemi. „Proplouvám“ asi nebude přesné. Mám pocit, že letím kamsi k vrcholu, narážím na strop, prudce padám na samé dno propasti a ležím u dna, abych byl opět vrhnut do nebeských výšin a znovu a znovu duchy srážen dolů, ztracen, uzavřený uvnitř kostky. Protože je tahle skladba pro mne vrcholem desky, ukázal jsem na ní, jak to vlastně funguje v podstatě na celé nahrávce. Pocity letu evokují občas použité sbory, některé vyhrávky nepříliš hutných kytar atd. Do země mě zcela spolehlivě zašlapávají bicí, někdy hrozivé bublání rytmických kytar, tu a tam nějaký ten disharmonický part, občasná avšak náhlá zpomalení temp, která zajíždějí až do morku kostí, nebo někde užité šeptané repeaty vokálů… A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Když už jsem u těch vokálů, musím zmínit, že Marquis má v hrdle pravý poklad, co se týče schopnosti navozování střídavých emocionálních hladin. Spolehlivě totiž osciluje mezi oběma popsanými extrémy a tak atmosféru „The Weak Creation“ perfektně dotváří. Jde o náladu, o níž celé tohle album je a kterou pánové tkají opravdu mistrovsky a pozor – bez jakékoliv podpory kláves. A ač deska trvá přes hodinu, nenudil jsem se. Strhující kombinace letů do nebeských výšin a pádů do pekel mi to nedovolila. Pravda u závěrečné „Ephemeral“ jsem měl namále, ale definitivně se vše láme zhruba uprostřed skladby a já nakonec zůstávám ležet na dně, rozumějte - v pozici padlého.
Ten večer alkohol sílu nahrávky umocnil, důležité ovšem je, že mi zaujetí „The Weak Creation“ zůstalo až do dnešních dob a nuda se nekoná ani po osmém, devátém poslechu. Ne vždycky je důležitá technika hry, kterou bych zcela objektivně musel zařadit někam do lehkého nadprůměru, často ji předčí několik velmi dobrých nápadů, z nichž vzejde neopakovatelná atmosféra nahrávky. A právě tu schopnost vykouzlit náladu, která drásá duši a kmitá emocemi, oceňuji na aktuální tvorbě HYADNINGAR nejvíce. Ideální hudba k sychravému podzimu. nuda se nekoná ani po osmém, devátém poslechu. Ne vždycky je důležitá technika hry, kterou bych zcela objektivně musel zařadit někam do lehkého nadprůměru, často ji předčí několik velmi dobrých nápadů, z nichž vzejde neopakovatelná atmosféra nahrávky. A právě tu schopnost vykouzlit atmosféru, která drásá duši a kmitá emocemi, oceňuji na aktuální tvorbě HYADNINGAR nejvíce. Ideální hudba k sychravému podzimu.