Od prvotiny "And We Wept the Black Ocean Within" uběhl pouhý rok a na stole máme další desku, stejně jako minule přicházející s ekologickým poselstvím, nyní ještě výraznějším díky hodinám, které Graham zřejmě proseděl u Photoshopu. Zatímco obal minulého alba občas ponoukal k poněkud unáhleným interpretacím typu "ta velryba kouká, jak do moře spad abstraktní malíř i s vodovkama", nyní máme před očima mnohem doslovnější scény z post-apokalyptického světa, výjevy plné kontrastu přírody a všudypřítomné činnosti člověka. Z artworků čiší jakási podivná znepokojivost a napětí, ne nepodobné fotografiím krajana ASOL Gregoryho Crewdsona. I přesto, že u něj se jedná o výsledek pečlivé inscenace, a zde jde spíše o trochu vyumělkovaný efekt jakési "glamour" zkázy, nelze obrazům upřít působivost, která dohromady s hudbou tvoří vztyčený varovný prst – lidstvo kráčí vstříc vlastní zkáze stále rychleji a rychleji, jak se zvyšuje potřeba člověka spotřebovávat.
nothing existed here?
No one?
That we are totally alone here?
That we are unique, dreadfully unique?
Stejně jako debut, je i "Forgive Us Our Trespasses" plné naléhavosti, která ale působí trochu jiným způsobem. Skladby jsou více prosvětlené klidnými instrumentálními pasážemi, ne už tak hutné a těžkotonážní, o to více sdílné a rychleji působící na "centra zklíčenosti". Ten pravý dojem ale vzniká až postupně. Zprvu jsem si jednoduše užíval jednotlivé, překvapivě melodické hitovky a nenápadnou tklivou náladu, po čase mi před očima vyklíčila doslova strhující symfonie.
Aktální deska stojí oproti svému předchůdci více na vokálu. Grahamův nyní trochu čistší zpěv funguje jako ústřední tahoun posouvající nálady z táhlé melancholie k rozmáchlým dramatickým pasážím. Během klidných poloh i v okamžicích největších sludgeových erupcí se soustředíte na jeho hlas, jemuž jednotlivé instrumenty chvílemi pouze sekundují. Poslech tedy neprobíhá tak, že se postupně prokousáváte obtížným post-metalovým marastem, ale hned zpočátku „nastoupíte na vlnu“, po níž jedete až do konce. A v průběhu oné jízdy se vám postupně odhaluje deska celá, s všemi detaily. Doslova pak roste před očima a s každým dalším poslechem působí bohatěji.
Na „Trespasses“ se podílela řada hostů – zpěvačky Nerissa Campbell a Jarboe, všestranná umělkyně Lydia Lunch a instrumentalistky Carla Kihlstedt a Marika Hughes, vnášející do nahrávky pestrost svými drobnými party. Nakonec těžko říct, jestli artworky tvoří kulisu k hudbě nebo hudba kulisu k nim. Plasticita a živost výsledného dojmu je natolik působivá, že lze mluvit o geniálním propojení textů a hudební stránky. Ano, společenskou „angažovanost“ alba můžeme považovat za klišé a za pouhé anarchistické vyřvávání, načež nezbude nic jednoduššího než se jen nechat unášet naprosto špičkovým post-sludge doomem, po formální stránce geniálním, a ignorovat texty o ignoranci vedoucí ke zkáze.
