Jak se dostat z bludného kruhu a přitom neztratit vlastní tvář? To je hlavolam pro norskou formaci THEATRE OF TRAGEDY, jež se v devadesátých letech silně zapsala do dějin stylu zvaný doom metal. Především debut a výtečné album „Velvet Darkness They Fear“ dodnes patří k základním kamenům žánru a i některé nové tváře na metalovém nebi se stěží mohou těmto nesmrtelným opusům přiblížit. Nicméně první zlom v kariéře THEATRE OF TRAGEDY přišel s nahrávkou „Musique“, kdy se kapela rozhodla o stylové odbočení do lůna větší rychlosti, dynamického zvuku a především elektroniky. Prohloubení těchto atributů přinesla ihned poté výtečná kolekce „Assambly“, která znamenala jakýsi druhý „příchod“ a zároveň opětovný návrat na špičku. Zatímco se slavní kolegové potáceli v ruinách zašlých postupů, THEATRE OF TRAGEDY byli opět o několik kroků vpřed. Ovšem jak úspěch přišel, tak se také rychle vytratil. Za krušných okolností z kapely odchází sličná Live Kristine, která okamžitě přesedá na sólovou dráhu a posléze zakládá formaci LEAVES' EYES, kde působí také její manžel Alexander Krull z německé kapely ATROCITY. Tato rodinná hudební koalice však doposud nevytvořila nic extra převratného než paklík marketingového klišé. Ale v Německu se to jistě dobře prodává...

Ještě hůře však dopadl zbytek THEATRE OF TRAGEDY. Kapela dlouho testovala nové „zpěvandule“ a v jednu chvíli se dalo dokonce hovořit i o rozpadu. V roce 2006 se však z nenadání objevila deska „Storm“ a s ní také nová tvář Nell Sigland, nahrazující blonďatou barbínu. Což o to, novicka rozhodně nepěje špatně, ovšem samotná kapela jaksi uvízla na hudebním smetišti. Vrátila se totiž zpátky ve svém vývoji a k tomu ještě přihodila rockový kompromis, jakožto zacelení přetržené nitě. Výsledek byl však absolutně nemastný neslaný, navíc v oné době se do popředí vydalo spousty mladých kapel, jež sice oprášily zašlou slávu doom metalu, ovšem obdarovali ji vlastním kouzlem a dalšími osobitými prvky (vzpomeňme třeba na SWALLOW THE SUN).

A teď už konečně do přítomnosti! Jak tedy zní novinka „Forever In The World“? Pokud bychom měli porovnávat s předchozí deskou, rozhodně je novinka o dost propracovanější a také pestřejší. Album otvírá podařená skladba „Hide And Seek“, ve které v úvodu úřaduje vokalista Raymond a zlověstně frázuje jako v dobách své největší slávy. Na první poslech rozhodně udivuje řezavý (až zvonivý) zvuk kytar, přičemž ústřední motiv zpovzdálí koketuje s gotickou aurou rané tvorby THE SISTERS OF MERCY. Zapomenout bych také nechtěl na malebné průniky klavíru, který vede „souboj“ právě s kytarami a výsledek je skutečně dosti přesvědčivý. Opomenout bych také neměl doslova bombastický zvuk, blížící se desce „Assambly“, byť stylově je novinka přece jen jinde. Kapela však povedený úvod ihned stírá prázdnou a nevýraznou „A Nine Day Wonder“, aby ji posléze malinko nastartovala posmutnělá skladba „Revolution“, výhradně postavená na dívčím vokálu a opětovně zařazeném klavíru. THEATRE OF TRAGEDY se zkrátka rozhodli, že spojí doom metalovou minulost s gothic rockem a zároveň i popem. Ano, tohle všechno se jim skutečně zdařilo, ovšem nemohu si pomoci, některé skladby jsou na můj vkus až příliš „sladké“ (viz. „Transition“). Když se však ona sladkost či něha alespoň trochu spojí s razancí, dostává hudba úplně jiný rozměr. Problémem však je, že silná místa jsou následovně střídána hluchými, a když si posluchač začne konečně přicházet na své, přijde popíková ťafka a THEATRE OF TRAGEDY jsou opět na kolenou.

Komplexně se však o nějakém „průšvihu“ hovořit nedá, mám dokonce pocit, že si nová tvorba své příznivce určit najde. Především ti starší posluchači mají k THEATRE OF TRAGEDY určitý respekt, který jim nedovoluje aktuální CD vynechat. Číselné hodnocení? Dumal jsem, dumal... Dávám „sedmičku“, i když není úplně jednoznačná. Inu což...