Pokud znáte tuto americkou formaci alespoň natolik, že jste už slyšeli jejich nové album, rozhodně si říkáte: „Co to tady sakra dělá?“ Ovšem doba se mění, hudební názory se tříbí a stylové obzory se rozšiřují. Teď ovšem nemíním redakci Mortemu, ale samotnou formaci WHILE HEAVEN WEPT, pocházející z Dale City ve Virginii. Ta na „Vast Oceans Lachrymose“ předvedla stylový kotrmelec, dalo by se říci přes noc, ačkoliv předchozí album „Of Empires Forlorn“ vyšlo cca před šesti lety! Nicméně bylo to právě předcházející CD, které bylo dosti ponuré, klávesové a do jisté míry i slovutné! Proč do jisté míry? Protože zejména tři skladby ze sedmi zastoupených jsou doslova exklusivními perlami. Deska obecně nabídla neobyčejně tesknou atmosféru, byť mnoho posluchačů nedokázalo skousnout dosti archaický vokál „čistého“ rázu. Zásadní otázka tak zněla, kterak se WHILE HEAVEN WEPT popasují s novinkou? S odstupem několika poslechů musím konstatovat, že to WHW zvládli šalamounsky. Milovníci starších písní však budou nejspíše zklamáni - a ruku na srdce, rovněž já osobně nejsem úplně nadšen.

Tom Phillips, do této doby stávající kytarista a vokalista, se rozhodl, že se svého úřadování za mikrofonem vzdá (i když jeho vokál je ke slyšení částečně i zde), a proto nezbylo nic jiného než angažovat novou posilu. S jeho nástupem se však začala vařit voda, i co se žánru týče a těžko určit, zda se kapela pouze přizpůsobila možnostem nového pěvce, anebo zda měla žánrový posun ve vlastní režii. To však není v konečném důsledku ani tak podstatné. Spíše se nyní pojďme zamyslet nad oním slovem „posun“. WHILE HEAVEN WEPT sice doom metal ve své podstatě neopustili, o čemž přesvědčuje úvodní překrásná patnáctiminutová kompozice „The Furthest Shore“, ve které se ještě mihotají záchvěvy z předešlého alba - hutné riffy, valivé tempo... A teď pozor! Kytarové vyhrávky, kouzlení, zvraty, převraty, létající prsty na kytarách... Posléze tu máme čistý „heavy sound“, aby se s plnou polní vytasil nový zpěvák Rain Irving, který by mohl z fleku za mikrofon power metalových GAMMA RAY. Uff... V některých fázích je pak hudba novicovi šitá čistě na míru a mě z toho trochu vstávají chlupy na těle...

Obecně se však nedá říci, že by WHILE HEAVEN WEPT vytvořili špatné album. Za mikrofonem bych však rád viděl někoho jiného. Nahrávce ani tak neubližují power metalové postupy jako spíš výšky vokalistova zpěvu. Samozřejmě, sto lidí – sto chutí. Nemohu si však pomoci, mně se tento „heavy“ průvan do tvorby kapely příliš nehodí. Z hudby se tak obecně stal hybrid heavy/doom metal/rocku a to je rozhodně škoda. Hudba WHILE HEAVEN WEPT tím pádem září jako žárovka, ovšem kdyby přibylo trochu toho přítmí, vůbec bych se nezlobil. Nicméně, co se týče čistě doom metalových elementů, tak ty jsou stále doslova dechberoucí. Pak však přijde řez, vokalistův nástup a celková atmosféra se posunuje do úplně jiné roviny. WHILE HEAVEN WEPT tak znějí jako BLACK SABBATH v době vydání CD „Tyr“, kdy se parta kolem Iommiho semkla natolik, že včele s vokalistou Tony Martinem, vytvořila vynikající desku, kterou lze s odstupem času hodnotit jako „doom metalový pravěk“ :). WHILE HEAVEN WEPT jsou o něco pomalejší. Odkaz staré tvorby tak přece jen doutná...


Celkovým výsledkem je však přece jen až přílišná roztříštěnost. Hudební? To by ani tolik nevadilo. Osobně mám problémy spíše s atmosférou značky „ani ryba – ani rak“. WHILE HEAVEN WEPT tak pro mnoho posluchačů skončí na dně undergroundu, protože k břehům mainstreamu je daleko a ti posluchači, kteří by kvality kapely mohli ocenit, tak ti se k ní nemají šanci dostat. Ztracení anebo zatracení?