Kdo sleduje vývoje Finů již nějakou tu delší dobu, zcela jistě si povšiml, že se nejedná o kapelu, která by někdy dokázala své fanoušky zklamat. Možná, že byla poslední alba lehce předvídatelná, ale i tak v sobě skrývají spousty krásných momentů, řekněme až ojedinělých. Významnost kapely budiž podtržena například tím, kolik lidí či nových uskupení se jí inspirovalo.
Pojďme se tedy podívat na dítko nejčerstvější, „New Moon“. Po prvním poslechu mě upoutala řada skutečností, na které jsem u SWALLOW THE SUN nebyl do nynějška příliš zvyklý. V první řadě vidím pokrok ve zrychlení a lehkém stylovém „začernění“ jistých pasáží, které v kombinaci s blackovým vokálem znějí místy jako poslední album Alghazanth. Dalším faktem je ženský vokál, kterého si v krátkosti užijete v „Lights on the Lake (Horror pt. III)“. Ano, tuto myšlenku opomenout nemohu – ve své podstatě mi místy SWALLOW THE SUN přijdou mnohem tvrdší, ale jindy naopak zase neuvěřitelně hedvábní. Výsledek to ale dává stejný, jako většina doposavadních alb, hlavně tedy „Hope“, a to velkou přístupnost, poměrně lehkou zapamatovatelnost a opakovatelnou touhu po opětovném pouštění alba a přetáčení určitých pasáží (jako hezký příklad vyjmenujme třeba „New Moon“ a „Falling World“). Důležité je, hlavně se neleknout a uvědomit si, že od SWALLOW THE SUN netřeba čekat nějaká velká překvapení, ale „pouze“ energický materiál s nepřeberným množstvím barev.
Jednou z dominant „New Moon“ jsou bezpochyby vokály. Mikko je bez debat nadaným vokalistou, který zvládá stejně precizně jak blackové polohy, growling, tak i čisté zpěvy. Na novince tomu není jinak a nezbývá mi nic jiného, než pět ódy na variabilnost jeho projevu. Pokud si navíc do skladby „Falling World“ přizval na pár pasáží člověka, jako je Dan Swanö, není třeba se o výsledek bát. Obecně se mi ale zdá, že black metalového zpěvu na „New Moon“ rapidně přibylo! Což není vůbec na škodu…
Co u podobného žánru rozhoduje? Ano, je to zvuk přátelé, správně. Protože účelem SWALLOW THE SUN není posluchače máčet v letargii či ho unášet v mrákotách, nelze čekat nic jiného, než velmi čistý zvuk. Čistota ale nemusí nutně znamenat vše, jak víme. Dynamika je totiž faktorem, který mnohdy dokáže celé album posunout do nebeských výšin, ale v minutě ho i srazit. Nebudu to tedy dále natahovat a řeknu, že Fini v tomto směru odvedli skvostnou práci. Vidím zvuk jako dynamický, vyvážený, plně podporující všechny instrumenty, živý, barvitý.
Nezbývá mi než s potěšením konstatovat, že SWALLOW THE SUN rozhodně nezklamali. Ve spoustě věcí předvedli očekávaný standard, ovšem kdyby nebyl obohacen tím, čím je, bylo by to málo. Protože je ale kapela prozíravá, nenechala nic náhodě a udělala album výborně komplexním. Ano, zde se lze bavit mnohem více o melodickém death metalu, než o kombinaci doom/death metalu, jako v minulosti. Ale to vlastně nic neznamená… Já jsem spokojený a poslech si užívám. Čekám jen, kdy mě deska omrzí, a doufám, že se toho nedočkám. A že by někoho mohlo? Takový je holt svět…