Takže hned v úvodu recenze musím požádat o shovívavost. Ne že bych měl za cíl srovnávat s počiny dávno minulými, nicméně alespoň jednu věc zmínit musím. Byl jsem v očekávání hlavně a především v tom smyslu, jakými výraznými změnami vyznění prošla kapela od našeho posledního setkání, a s hlubokým oddechem musím konstatovat, že téměř žádným. Oproti „One Second“ došlo snad dokonce k mírnému přitvrzení a tak trošku k návratu k „Draconian Times“ (poslední mnou uznávané a dodnes poslouchané album PL). Tohle je momentální dojem, ta dvanáctiletá díra je pořádně znát, takže jak se vyvíjelo vyznění, zmapováno nemám. Pro mě je v tuto chvíli důležité, že prvky které dávaly sílu počinům minulým, zůstaly na svých místech, tzn. Macintosh je pořád kvalitním skladatelem a kytaristou, který svůj nástroj drží a hlavně ladí pořád stejně a Holmesův vokál neztratil nic ze své dravosti a jedinečnosti. Tato poznávací znamení jsou tu pořád a díky za ně. Pravda, zvuk se posunul směrem k čistotě, což vede k poněkud menší syrovosti výrazu, než jaký byl před lety, na druhou stranu atmosféru to nepoškozuje a svědčí o profesionálnosti celé záležitosti. Teda ne že bych o profesionalitě hudebníků z PARADISE LOST kdy pochyboval…
Překvapení se nekonají. Je jen otázkou, zda je to dobře či špatně. Ono to zřejmě nelze nějakým způsobem kategoricky stanovit. PARADISE LOST i na novince servírují hudbu propracovanou, někdy tklivou, jindy šlapající. Tak třeba hned úvodní „As Horizons End“ spolehlivě naplňuje tu druhou variantu. Ještě mnohem dál v tom zachází čtvrtá „Frailty“, jež se po úvodní předehře vyloženě valí kupředu. Sice jí, řekněme, na dravosti ubírá až příliš trilkující sólová kytara, ovšem ve výsledku ji táhne obrovský rytmický potenciál, za který kapela vděčí přesné a kvalitní base Stephena Edmondsona (uhh už 21 let). Obecně sestava se za ta léta prakticky nezměnila a to je skutečně asi věc pozitivní. Novou akvizicí pro letošek se stal bubeník Adrian Erlandsson, jehož hru ovšem na albu neuslyšíte. Rytmickou podporu a ty velmi zajímavé záseky bicí soupravy právě ve čtvrté skladbě má na svědomí Peter Damin, kterýžto desku v přechodovém období s kapelou nahrál. Jak dobrá volba to byla, je pak cítit i ze skladeb dalších. Přesná rytmická práce Daminových paží se krásně vyjímá v „Living with Scars“, rovněž skladbě z kategorie rychlejších. Prozatím tedy určitě nějaké záležitosti přeskakuji, určitě ty věci pomalejší a tklivější - „First Light“ například. Tyhle pomalé kompozice mají poměrně silnou hloubku, tak trochu zatěžují srdce kameny a dávají tak nahlédnout na druhou stranu tohoto počinu. Nejdál jde v tomto ohledu, dle mého názoru nejlepší kus celého alba, „Last Regret“, nádherně depresivní podzimní náladovka se vším, co k tomu patří. Ani má následující myšlenka zřejmě nebude nijak překvapivá. Opět se trošku vrátím do minulosti, kdy samozřejmě ne každá deska byla top class, ale vždy obsahovala jednu, dvě věci, jež byly výjimečné a člověka uchvátily. Abych to tady ve větším rozváděl, pro to není prostor. Každý, kdo se s tvorbou těchto Angličanů potkal, si ty dvojice až trojice velice snadno poskládá. Za sebe mohu postavit trojici na novince takhle - Faith Divides Us - Death Unites Us …. Faith Divides Us - Death Unites Us …. Last Regret. Sice jsem se za ta dlouhá léta tak nějak naučil poslouchat díla jako celek, a ani zde by to nemělo být jinak, ale zkrátka a dobře cítím, že zbytek alba, tedy vlastně dvě skladby „Universal Dream“ a „In Truth“, mě až tak moc neoblažuje. Je to tak jak říkám, ne každá deska je top class a ne každá udrží mou pozornost v celé délce. Ovšem v podstatě a doslova jde o jedinou zavrženíhodnou záležitost celého materiálu. Ten skok mezi „Last Regret“ a „Universal Dream“ byl velmi slyšitelný, pravdou ale je, že s mnohými poslechy byl stále snesitelnější, nikterak to ovšem nemění mé stanovisko k posledním dvěma skladbám. Skutečně mě poněkud nudí, což se mi například u „Shades of God“ prostě nestalo a proto ji dodnes chovám v takové úctě (nekamenujte mě, prosím).
Věc se skutečně má tak, že žádné překvapení nenastalo a nenastane ani u závěrečného zhodnocení. PARADISE LOST v zásadě nezklamali, vše je zahráno precizně, produkce je čistá a „Faith Divides Us - Death Unites Us“ si reálně zachovává i značnou dávku dramatična, které vybíhá s každým poslechem víc a víc. Chlapi podle mého názoru ze sebe vymáčkli to nejlepší, čeho jsou momentálně schopni. Pro plno lidí je to záležitost téměř desítková, ale já přiznávám, že jsem odkojen starými díly téhle kapely (v podstatě pilíři stylu), a tak této bezesporu kvalitní desce skutečně dám jen takové hodnocení, které mi plyne z kontextu celé mně známé tvorby PARADISE LOST.
