Druhá dlouhohrající deska Italů není samozřejmě tak hnilobná a špinavá jako, řekněme, dva roky stará Orenda či téměř zapomenutá, avšak stále aktuální, „WW“ norských Gehenna. Pravdou však je, že při každém poslechu si na tyhle dva spolky nejednou vzpomenu. MALFEITOR však zřejmě ctí heslo „i s dobrým pomálu“, čímž možná nevědomky tvoří svoji hudbu o chlup rozmanitější. Na posluchače tak kromě black metalových vichřic čekají i pomalejší pasáže s nejednou kytarovou vyhrávkou, stejně jako onen proklamovaný mrtvolný feeling. Kluci se dokázali velice slušně vypořádat také se stavbou jednotlivých skladeb. Nikde nic nevrže ani nepraská – jednoduše nemáte v jakékoli pasáží „Incubus“ pocit nudy a hledání vycpávkovitých pasáží by vám zabralo skutečně hodně času.
Neustále mám potřebu vyzvihnout chorobně nemocný vokální projev, který do zbytku hudební produkce skvěle zapadá. Fabban se nebojí určité pasáže textu ve svých frázích vyzdvihnout a neoddiskutovatelný je také jeho cit narazit vokál do hudby ve prospěch celkové harmonie. Problémy nevidím ani v bicí hře Goraatha, která zaujme nápaditostí přechodů i změnou temp. Což, řekněme si popravdě, není v ortodoxních black metalových uskupeních žádným pravidlem. A abych nezapomněl na důležitou technickou stránku věci, totiž zvuk... K tomu v případě „Incubus“ nemám naprosto žádných výhrad, jedná se totiž o dokonalou kombinaci tak, jak jí já osobně nejraději. Tedy částečně špinavou, avšak dokonale čitelnou.
Již několikrát jsem říkal, že není potřeba u každé nahrávky hledat něco nového, neokoukaného a neprofláklého. Velice často stačí pouze umět pracovat s tím, co už všichni dokonale znají, a vytvořit tak vydařený a do jisté míry i osobitý výsledek. Výsledek, který samozřejmě nebude pro každého, jelikož je mezi námi spousta diletatntů, kteří podobné nahrávky odloží po první skladbě s tím, že už tohle tisícekrát slyšela. Avšak MALFEITOR dokazují, že i s malým cipískem se dá dělat velké divadlo. „Incubus“ je deskou vydařenou, které nemůže black metalový fanoušek příliš vytýkat.
