…něco jako tuplák černé 18°. Poměrně dlouho jsem si urovnával myšlenky a přišlo mi pravda občas značně neomalené srovnávat death doom metalové album se škopkem piva, ale po dalších a dalších dávkách (nebo spíš doušcích, či celých škopcích) jsem seznal, že tu analogii je možné na tuhle desku uplatnit, protože je to tak stejné. Pokud vám přinesou dobře natočený „tuplák“ a nejste zrovna v Anglii, nahoře byste měli najít hustou pěnu, kterou je nejprve potřeba se doslova prokousat. V mém případě jsou touto pěnou songy zatížené brutálním návalem death metalu, a že to prokousávání dá práci. Songy „Into Night's Requiem Infernal“ a „Lazarus Regret“ na mě působí opravdu těsným a pevným dojmem a má snaha se tím prokousat ztroskotávala a bohužel i nadále ztroskotává na dvou základních věcech. Ačkoliv je vše zahráno s velkou vervou a určitě ne nekvalitně, působí na mě věru průměrně. Ne snad tak co se týká hráčských výkonů, nebo třeba vokálů, které jsou v podání Paula Kuhra určitě chvályhodné, ale prostě proto, že takový death metal produkuje odhadem osm kapel z deseti. Nic oslnivého za tím nevidím a především necítím. Ta druhá věc je zvuk, produkce alba je neuvěřitelně přebasovaná. Proč zatraceně?! Určitě za tím možná stojí snaha udělat to celé brutálnější. U deathových pasáží, potažmo celých písní, se to možná i daří, jen je trochu škoda, že to utápí tak trochu i ty skladby, jež by měly vyznívat melancholicky. Každý má svůj sluch to jistě, ovšem tohle nemůže přeslechnout nikdo. Tak nějak se tedy prokousávám hustou pěnou a je čas věnovat se chuti toho moku a začít objevovat různé odstíny a příchutě a zvuk nechme (nejspíš prozatím) stranou.
Dá se tedy k chuti dopracovat, ke karamelově-hořké chuti černého ležáku. A přesně tak to je, na těchto „speciálech“ oceňuji právě toto. Jen je otázka, jak moc se podařilo sládkovi tu chuť vychytat. Tady mi to přijde jako by se ta hořká a sladká chuť míjely. Karamel s lehkými kouřovými tóny pro mě představují „Eulogy for the Living Lost“, „The Fifth Day of March“, a že ty kouřové tóny v karamelu obohacují chuťové pohárky mnohem více, než ta pěna na povrchu, o tom snad netřeba hovořit. Občas ale mám pocit, že mi v chuti schází hořkost chmele a kapka sladu. Jestli to není tím, že, až na dunivé spodky basové kytary, je to až přespříliš sladké, i když připouštím, do jisté míry maditativní a hodné hlubšího převalování po jazyku. Pro hořkou chuť je potřeba poskočit jinam, tu by klidně mohla obstarávat třetí „Emapthy’s Creed“, kde se vyskytuje určitá atmosféra tvořená kombinací stylů death a doom. Na poslech je to příjemné, lahodně hořké. Tedy vlastně bylo by, nebýt těch přebasovaných spodků. Trojka je totiž přesně ten příklad, který jsem uvedl v úvodu. Basy zastíní ten velmi dobrý zbytek a ty kouřové tóny, které by spojovaly karamel s chmelem, zanikají. Snad až příliš hořké na svou stupňovitost, ovšem náznak kombinace tam je. Nějak se tím musím propít, co se dá dělat…
…ta skutečně lahodná chuť přichází až u samého dna, jakoby všechny ty složky postupně dopadaly na dno a tam se mísily do konečně uceleného a chuťově zajímavého celku v podobě poslední „When Desperation Fills the Void“, která je pro mě vlastně jediným obohacujícím zážitkem z celého alba. Dalo by se říct „majstrštych“. Osobně jsem čekal víc takových skladeb, jest veliká škoda, že je jediná, být takové dvě třetiny alba, nejspíš bych si chrochtal blahem. Takhle se raději vrátím k méně stupňovité, ale mnohem vyrovnanější 12° a na 18° ležák si nechám zajít chuť. Ale i tak je dobré se tou pěnou občas prokousat a zjistit, co je na dně a že to může chutnat. Jinší věc je mrzutější, vše je totiž svázáno do striktních pravidel stylu v podstatě stěnami litrové sklenice, a nedá se dostat k tomu, ani obsah ven jinak než horem a nebo „tuplák“ rozbít a olíznout jen to dno, jenomže ty složky tam ten potřebný mix tvořit nebudou.
Muzikanti jsou výborní, takže tu máme teoreticky skvělou desku od legendární kapely. Vzato ovšem prakticky to tak ani v nejmenším není. Ve skutečnosti je to tak, že NOVEMBERS DOOM až úskostlivě drží hranici stylu, přičemž ovšem separují jednotlivé songy uvnitř tak, že staví hranice i v rámci stylu, celá „Into Night's Requiem Infernal“ pak působí přinejmenším neuceleně. Tato hodnocení bývají nejhorší. Nemůžu říci, že by chlapi hráli špatně, hudba je to kvalitní, ale zase na druhou stranu mě to jako celek neoslnilo. Samozřejmě bych se z toho mohl vykroutit a prostě hodnocení neudělit a jen konstatovat, že zvuk to prostě zabil, ta separace skladeb a stylů je nepříjemná a jinak je to kvalitní hudba a že jedna skladba desku nedělá. Ovšem z doomových věcí, které jsem měl možnost letos slyšet, mě novinka NOVEMBERS DOOM oslovila možná nejméně. Kdyby něco podobného vydali o 10, možná 15 let dříve, asi bych hodnotil jinak. Ale to už se nacházím ve fázi spekulací…
