RIMFROST patří bezpochyby k nejlepším následovníkům „Synů norské temnoty“ a jejich nesmrtelného umu. Odkaz IMMORTAL je na materiálech RIMFROST hodně cítit. Hlavně v oblastech rytmiky, melodičnosti a hlavně tedy krkavčího vokálu, který k vašim uším putuje z nejzazších míst švédských ledovců. I tentokrát je jejich odkaz slyšitelný, ale méně než na předchozí desce. Aktuální počin si více buduje svou vlastní tvář, naplněnou oddaností černému umění a hrdostí ke své vlasti, předkům a mytologii. Tato symbióza však potřebovala výrazný základ, na kterém se vše mohlo začít budovat. Season of Mist samozřejmě poskytlo výborné zázemí pro kvalitní a dynamický zvuk, který výborně podtrhuje černé umění a „koule“ thrashových pasáží. Těch na desce opět lehce přibylo a rozhodně to není na škodu.
Od první vteřiny se rozpoutává vichřice, která vás po celou hrací dobu jen tak nepustí. Po padesáti minutách se můžete konečně pořádně nadechnout. Mrazivá atmosféra vám způsobí mnoho omrzlin, které se jen tak lehce nehojí. Návykovost desky je skutečně výrazná. Přispěla k tomu větší variabilita jednotlivých kompozic, které napovídají, že RIMFROST za ty tři roky řádně dospěli, a to nejen po hudební stránce. Vše působí velmi sebejistě a důstojně. Každá skladba by se dala pokládat za samostatné dílo, jež ve výsledku tvoří velmi silný opus, plný melodií a rytmů. Tentokrát se sází na kvalitu, vyznění a výsledný dojem. Po mnoha hodinách, které jsem s deskou strávil, se můj pohled na ni neustále zlepšoval a prohluboval. Kromě, na první poslech slyšitelných, „líbivých“ melodií a rytmů je totiž „Veraldar Nagli“ obohacena o mnoho detailů, které dělají z beztvaré sněhové hučky překrásnou vločku bez kazu. „Veraldar Nagli“ je deskou hrdou, protkanou citem a sebejistě zkomponovanou. První úkol, který jsem na začátku recenze zmínil, bude rozhodně splněn. O čem však nemusíme dále diskutovat, je fakt, že novinka bez obav překonává debutovou desku, a to po všech stránkách. A nejde jen o výrazný hudební postup, který ocení hlavně milovníci techničnosti či posluchači, kteří na nějaký nástroj hrají. Jde o jednoznačný vzestup po všech stránkách.
Hlavním přínosem je, jak už jsem naznačil, větší variabilita kompozic. Ty nezní natolik „hole“, jak tomu bylo na debutním počinu. Tentokrát je hrací doba jednotlivých skladeb využita k většímu počtu hráčských postupů a detailů. Proto se deska ani tak rychle neoposlouchá, jak se mohlo stát u „A Frozen World Unknown“. Navíc oproti ní přibylo dalších prvků, které předtím použity nebyly. Kupříkladu si Hravn více hraje se svým hlasem a dočkáme se i nekrkavčích vokálů. Což samozřejmě přidává na atmosféře. Nejde o klasické čisté zpěvy, ale i tak přispívají na hloubce a proniknutí do příběhu. Chválu samozřejmě zaslouží i zbytek kapely, obzvláště pak bubeník Throllv, který si svou práci za bicí sestavou vychutnává, jak jen mu jeho schopnosti dovolují.
„Veraldar Nagli“ je nepochybně silnou deskou, která dokáže oslovit, bavit a nepustit. Tyto tři aspekty jsou v dnešní době dle mého názoru velmi důležité. Často se mi stává, že i přes to, že je deska dobrá a baví mě, časem se mi oposlouchá a přestane mě bavit. Avšak „Veraldar Nagli“ je pravým opakem. Čím víc ji poslouchám, tím hlouběji se do ní dostávám. Nořím se do sněhových jazyků a mráz mi běhá po zádech s každým úderem do činelů. Stojím na vrcholku zamrznutých skalisek a jsem hrdý na to, co jsem spatřil, slyšel a zažil. Závěrem bych rád konstatoval, že podobných nahrávek se tento rok moc neurodilo. Byla by tedy škoda, kdyby čtenářům Mortemu unikla. Rozhodně stojí za to. Vřele doporučuji všem, kteří i v těchto třeskutých mrazech nemají dost a chtějí prochladnout ještě více. Vydejte se na ledovou cestu zimním Švédskem a kochejte se dary, které vám servíruje.
