Ruská zima se nečekaně proplížila do středu Evropy a zhýčkané obyvatelstvo postihla panika. Nic to však není proti místu, kde žije dvojice členů skupiny REGUL. Jejich black metalové poselství přichází z města Vorkuta, ležící těsně za polárním kruhem a můžete se vsadit, že v současné době tam v zatáčkách jistojistě praskají žigulíky. Nicméně i v těchto končinách vznikají metalové nahrávky o jejichž kvalitách určitě mnozí pochybují. Ani já nebyl výjimkou, ovšem debutové album „Правление Белой Тьм“ mě velmi mile překvapilo. Obsahově totiž spadá do kredence značky „jiná země – jiný mrav“. Je zkrátka poznat, že hudba REGUL pochází „odjinud“, byť v samotném základu se o nějaké extra originalitě hovořit nedá. Pro milovníky black metal/ambientu se však kapela může snadno stát drzým trumfem, jenž z přehrávače jen tak lehce nezmizí.

Největší devízou nahrávky je bezesporu nadnášející atmosféra. Ruští chlapíci pečlivě pracují s náladami posluchače, přičemž velmi potěšujícím zjištěním je rovněž fakt, že jednotlivé skladby jsou zabaleny do nevšedního zvukového hávu, tolik pronikavého, tolik omamně mrazivého. Kapela precizně nakládá s metalem v kombinaci s očarovaným ambientem, ačkoliv k odhalení zásadního klíče mi stačilo utřídění několika myšlenek. V první polovině alba jsou totiž black metalové motivy spíše odděleny od těch ambientních, aby v samotném závěru došlo k úplnému opaku. Obě tyto varianty mají své kouzlo, ovšem mnohem rozmanitější je stylové proplouvání a následný přícuc další stylových proudů. Jedná se především o doom metalové či lehce alternativní pasáže, které pomáhají dotvářet ponurost a celkovou zadumčivost.

Čisté black metalové skladby jsou pak vedeny ve středních tempech a opětovnou hybnou silou jsou klávesy a dosti výrazný sampling. Za pozornost jistě stojí také zvířecí vokál, který lze s čistým svědomím označit za další „nástroj“. Všechna tato slova asi nejlépe podtrhuje úvodní kompozice „Forest Spreads Like Black Wall“, jakožto zásadní kůl první poloviny nahrávky. Důvod? Další dvě následujíc skladby jsou ryze ambientní, přičemž právě druhá s názvem „Light Face Of The Moon Grieving“ je evidentně ovlivněná prací Varga Vikenese. Na první pohled by se mohlo zdát, že je album rozstříštěné a nekonsolidované, ovšem jen na první či druhý poslech. Obě tváře REGUL do sebe skvěle zapadají, a když nad tím tak přemýšlím, přijde mi, že je album jakousi narýsovanou křížovkou a pokud se vám povede doposlechnout až do samotného závěru, tajenka vám sama vyjede prostřednictvím nádherných závěrečných tracků. Unikátní prácičkou je především „The Blizzard Symphony“, ve které se ve větší míře objevují vyhrávky klavíru, jejichž nejzářivější podstatou je střet s kytarovým doprovodem. Děsivou atmosféru pak ještě doutváří vzlykání ženy (lze to sice počítat jako zpěv, ale...). V hororovém napětí se poté nese i závěrečný exkurz do lůna zapomenutých lesů, a to prostřednictvím skladby „Grief Of Eternal Woods“. V ní je zamíchán veškerý hudební odkaz současných REGUL. Ambient, black metal, hororová atmosféra, nádech gotiky, zmar a deprese...

REGUL jsou nenápadnou formací z konce světa, což je však nijak zásadně nelimituje. V rámci stylu je „ Правление Белой Тьм“ naprosto vyváženým dílkem a milovníci ambinet/blacku by ho rozhodně neměli opomenout. Jedinou výtku bych viděl v dosti rozkolísaných bicích, jejichž zvuk není zrovna ideální, ale těžko říci, dost možná to by i záměr. Název kapely si od nyní zapisuji do notýsku červenou tužkou! Už teď jsem v očekávání věcích příštích. Příjemné překvapení, i když úplně obyčejné....