S novým rokem nám odstartovala i nová sezóna koncertů a některým z nás se již poštěstilo přivítat první umělce na jevištích, prknech, či jen tak na podlaze klubu, jako právě na druhé pražské zastávce P.G. LOST v klubu Chapeau Rouge. Bohužel je spodek pořád zavřený, a tak se koncerty stále dělí o prostor s diskotékou tohoto vyhlášeného pražského klubu. No, jak se říká, není důležitá forma, ale obsah, takže hurá do uklouzaného pražského centra na zhlédnutí této švédské post-rockové senzace. Upřímně se přiznám bez mučení, že post-rock není příliš moje doména, takže případní zasvěcenci žánrových tajemství mi snad shovívavě odpustí případné faktické nedostatky.
O úvodní rozehřívačku se postarala stálice českého post-rockového nebe, a to FIVE SECONDS TO LEAVE. Jak jsem již nastínil, jsem relativně neznalý posluchač žánru, o čemž svědčí i fakt, že jsem zmíněnou formaci viděl poprvé (ano, i takoví lidé existují) a musím říci, že mě jejich vystoupení docela bavilo; že jsem nebyl sám, potvrdil i velmi slušně zaplněný klub více než stohlavým davem, což je při dnešních návštěvnostech koncertů učiněná paráda. V tomto případě ovšem dvojnásob mrzí absence pódia, protože z desáté řady už fakt nic nevidíte, a to prosím měřím skoro dva metry. Provizorní záchranou jsou jen dvě LCD obrazovky, které přenášejí dění vepředu a které zrovna ten večer občas přidaly do přenášeného obrazu bílé zrnění, které vytvořilo nakonec docela zajímavou, téměř až cyberpunkovou projekci. Hudba FIVE SECONDS TO LEAVE je hypnotická, občas neurotická, ale téměř pořád melodická (až se nám to rýmuje), takže útok emocí je schopen zvládnout i méně otrlý posluchač, přičemž já sem si na své přišel hlavně, když se kapela pustila svého hlavního proudu a přidala nějaké ty watty a zkreslení do svých nástrojů. Tolik vychvalovaná skladba „Seventh Wave“, ve které zpěvný part obstarává plačící zpěvačka z Lynchova Mulholland Drive, je živě skutečně podmanivá a z celého setu pro mne představovala vrchol.
Za malý okamžik již publikum aplaudovalo nastoupivší mladé formaci P.G. LOST. Jejich verze post i alternativně rockové muziky začala připomínat tu ranou tvorbu islandských Sigur Rós, tu americké A Perfect Circle (hlavně v období jejich druhé desky), ovšem vše hráno s notnou dávkou invence a až jazzového citu pro postupnou gradaci a výstavbu jednotlivých melodických struktur. Kytary nám předvedly celou šíři zvukových oceánů, a to jak pomocí efektů a pedálů, tak i jenom pomocí čistého zvuku. Občasná přítomnost nasamplovaných zvuků ještě umocnila éterickou atmosféru jejich 50 minutového setu. Moc musím pochválit práci rytmické sekce, která se nedere agresivně o slovo, ale s naprostou přesností udává tempo celému tomuto kytarovému orchestru. Ke konci setu došlo i na mluvené slovo, kdy se kapela nezapomněla zmínit o vynikající zkušenosti s hraním v klubu 007 a vyjádřila i radost, že byla pozvána znovu. Následovalo pár hlukovějších gradačních kompozic, aby se po jednom přídavku kapela rozloučila a nechala v tichu doznít velmi příjemný hudební zážitek. I když hlavní těžiště kapely leží spíše v minimálnějších, klidnějších a melodičtějších kompozicích, nejednomu člověku během masivnějších zvukových stěn „pozvonilo“ v uších, a tak to má být.
Závěrem bych rád vystřihl poklonu dobrému nazvučení koncertu, kdy se pánovi za mixpultem povedlo skvěle odhadnout, co nechat hrát jenom z „pódia“ a co z PA soustavy. Uznání patří též pořádajícím Epidemie Records za podporu žánrové pestrosti dovážených kapel a prostě i za fakt, že se i díky nim něco děje.
