Že to u AVA INFERI není s tím doom metalem tak slavné, jak by se mohlo na první pohled zdát, jsme si říkali již u "Blood of Bacchus" a jinak tomu není ani v případě horké novinky. Mnohem více se připravte na pořádnou porci gotikou načichlého pomalého metalu/rocku. Ono se toho od předchozí nahrávky totiž příliš nezměnilo. Pokud pomineme hlavní poznávací znamení "Onyx", totiž lehce surovější zvukovou kulisu, jsme po několika prvních minutách na staré známé adrese. Abych byl přesnější, na oné adrese se objevíme počínaje skladbou číslo dvě. Ta první, eponymní je totiž mírným krokem stranou. Portugalci zde dali větší prostor rychlosti, agresivitě a tahu na branku. Možná se budete stejně jako já při prvním poslechu cítit zmatení. Ale ne... AVA INFERI nevykročili k přímočařejším zítřkům. Stavebním materiálem jsou stejně jako před dvěma lety zasněné kytarové melodie často mající k metalovým standardům daleko asi jako kytarista Blasphemer ke svým bývalým kolegům z Mayhem. Charakteristický celek pak dotváří zpěvačka Carmen, tedy především její vokální projev.
Po nějakém čase stráveném s "Onyx" zjistíte, že tentokráte Portugalci vytvořili dost možná ještě více minimalistické dílo. Jednotlivé kompozice totiž protíná jedna dlouhá nit, která neumožňuje jakékoli tříštění materiálu. Je dobře známo, že s monotónností a minimalismem se musí zacházet skutečně opatrně, aby výsledek stál za to. AVA INFERI tak v každé ze skladeb používají výrazný motiv, kterým zdařile předcházejí nudě a neúspěchu.
"Onyx" mě často přivádí k dilematu, je-li jeho druh stagnace negativem či nikoliv. Poslech AVA INFERI mě však dokáže zaujmout stejně jako přede dvěma lety a i přímá konfrontace s předchůdcem neústí v opakování a vykrádání sebe sama. A i když zmiňovaná stagnace zřejmě sama o sobě negativem je, aktuální album mě jednoduše baví a nemám jakýkoli problém to Carmen a spol. sežrat i s navijákem. Spíše bych vytkl některé méně výrazné momenty, které kolem posluchače tak nějak plynou bez větších vášní. Pokud si totiž kupříkladu "Onyx", "By Candlelight & Mirrors" či "Majesty" nesu v hlavě s sebou i dlouho po skončení padesáti minutové stopáže, nevím z takové "Venice in Fog" vlastně téměř nic. To však není problémem jen celých kompozic, ale také určitých motivů jinak zdařilého zbytku. Tu a tam se jednoduše skladba nadchne výtečnou kytarovou melodikou, aby pak několik desítek vteřin její vnitřní oheň pouze skomíral.
AVA INFERI i tak napodruhé potěšila mé sluchovody kombinací gotikou obestřené kombinace metalu s rockem. Co naplat, kytarovou práci si Rune Eriksen pohlídal i nyní a stejně jako Carmen vytáhl z rukávů eso. Eso, které už jsme všichni sice viděli, avšak jeho motiv je tak zajímavý, že se nás dokáže okouzlit naprosto stejně. Očekávaně se přidávám k první skupině jmenované na začátku článku a té druhé vzkazuji: Od těchto Portugalců buď ruce pryč, anebo batoh na záda. To abyste měli kam uložit ony stohy papíru popsaného negativními postřehy.
