Zprvu výrazné obrysy se pomalu rozpíjejí pod náporem podivných forem existence. Jen občas se z oblaku mlhy a opojného, čas zpomalujícího a všeobjímajícího dýmu vynoří znatelný obrys dávno zapomenutého. Tvor jako by se pohyboval napříč časem a prostorem, s lehkostí překračuje hory a jezera, zahalujíc je prachem zapomnění. Oslovuje celé jsoucno svým bouřlivým jazykem z jiných dimenzí. Jazykem, který způsobuje, že se zem třese, zároveň ale nedovoluje slyšícím ztratit pozornost utopením se ve vlastní neexistenci. Dává nám možnost uniknout?
Obrovskou, pomalu a neúprosně se valící lokomotivu zde vystřídal menší model s vyšší maximální rychlostí. Závan svěžího oblaku kouře je to z mé strany vítaný, dodává novince život a neutápí se v již naznačené přílišné monotónnosti (neříkám, že jedna z hlavních devíz jejich předešlé tvorby je špatná, jen už tu byla, tak proto). Neznamená to ale, že slovíčka „stoner“ nebo „doom“ se kapele vzdalují. Příkladem za všechny může být třeba částečně přímo droneová (ne Sunnovsky) „Satyr IX“, která jakožto jedna z mála opravdu pomalých kousků působí o to intenzivněji.
Ruku v ruce se zrychlením by se mohla zvětšit (nebo naopak zmenšit) síla celkového dopadu na posluchačovy uši. Název hlásá „Black Masses“, v porovnání s klasikami jako „Dopethrone“ ale novinka pokulhává nejvíce právě v onom celkovém vyznění. To nijak zvlášť mohutné není, což je škoda. Pohlcení vědomí probíhá pouze částečně, deska je přístupnější a snadněji stravitelná, ale výsledný (hlu)zvukový efekt je příliš pomíjivý. Samozřejmě ale platí pravidlo „maximum volume yields maximum results“.
Celkové vyznění je nejvíce ovlivněno zvukem nahrávky, který je poněkud mdlý. Jako by se kapela snažila znít jinak za každou cenu, přesto se u pokusů o změnu znění drží příliš při zemi - vytvářejíc často nesrozumitelný chuchvalec. Největší problém slyším ve sluchátkách. Místo, aby mě zvuk obklopoval ze všech stran a já se do něj mohl celý ponořit, drží se uprostřed. Je sice hezké, že mě po poslechu nebolí hlava, ale prázdné znění je příliš vysokou cenou. Něco tomu prostě chybí. Příliš utopený vokál by také šlo brát jako chybu, dobře ale funguje umocňujíc pocit dušení a klaustrofobie.
Není žádnou novinou, že k albům je možné přistupovat několika způsoby. Nejinak je tomu i zde. Pokud akceptujete fakt, že ELECTRIC WIZARD jsou ELECTRIC WIZARD se všemi krásami bytí i nebytí, klady (v podobě příjemného oldschoolového feelingu a temné, přesto místy až hitové atmosféry) i zápory (v podobě nepříliš vydařeného zvuku způsobujícího ztrátu monumentálnosti), album se bude poslouchat skoro samo a přitom nezůstanete ochuzeni o pořádný stoner metalový zážitek. Já ale desku slyším tak, že ELECTRIC WIZARD se o něco pokouší, ale není jim úplně jasné, co to je. Drží se trochu stranou, jednají až příliš opatrně. A takhle by zrovna sludge znít neměl.
