Nikoliv, milý Urfe, tohle je pouze začátek a tentokrát to s tebou vypadá hodně bídně… Procházka Locus Eyrie byla docela schůdná, nemyslíš? Teda nepočítáme-li těch pár malých incidentů s různými zvěrstvy, která měla zrovna chuť na tvoji jemnou kůžičku (mňamy, mňamy) a docela ti nezávidím ten drobný konflikt na jezeře s drahým Khaergonem, no nic se neboj, milý Urfe, jsi teď v bezpečí, tohle je jen začátek. Slyšíš ty sirény? Procedura začíná, třeba to jednou pochopíš… Jednou možná.
„Urfe“ bylo extrémně „ne-metalové“ album, což (světe div se) vyvolalo obrovskou vlnu nevole. „Tenements (of the Anointed Flesh)“ je naopak nejmetalovější nahrávka THE AXIS OF PERDITION vůbec, dokonce více než debut „Ichneumon Method“. Čeká vás tedy necelá hodina sypaček, zvrácených kytarových motivů a utrápených vokálů. Výjimku tvoří intro/outro, které vám pana Urfeho připomenou a jedna ambientní mezihra „Dark Red Other“. Klidná je také předposlední skladba „Ordained“ – při které si myslím, že zažijete podobný pocit, jako když dočtete dobrou knihu. Tedy za předpokladu, že jste pozorně obeznámeni s předchozími deskami „Deleted Scenes from the Transition Hospital“ a „Urfe“.
Pomyslných nedostatků se najde hned několik: Ať už to je zvláštně naprogramovaný a nazvučený (papundeklový) bicí automat, či některé přespříliš natahované momenty. Mně osobně docela vadí nedostatek nemetalových ploch, přechod od „Urfe“ k „Tenements“ je totiž docela násilný, je to hlavně tím, že Leslie Simpson – představitel pana Urfeho – neměl možnost se pro nahrávání uvolit. Těch několik Urfeho slov je přejato z předchozí desky. Jistě bych uvítal větší množství ambientních, industriálních či přímo hlukových textur, avšak mám obavu, že v takovém případě by se již tak chaotická nahrávka stala možná téměř neposlouchatelnou. A bylo by zřejmě i hloupé zkoušet napodobovat chaos EP „Physical Illucinations“.
Kytarová hra je stoprocentní, dokonalá, jedna odporná melodie střídá druhou a musím přiznat, že některé momenty se dotkly i mé osobní definice „dokonalé melodie“ - výsledkem byl téměř až fyzicky bolestivý neklid a nervózní paranoia á la Kafka, ale také extatická radost. Na druhou stranu, spousta riffů je i zajímavě „násilných“. U hudby TAOP jsem nikdy neměl agresivní choutky, spíše naopak – strachy jsem se krčil v koutě. Ale teď mám občas chuť vzít do ruky zrezlou trubku a někoho s ní přetáhnout. U většiny riffů si jistě vzpomenete na alba Blut aus Nord či Deathspell Omega (snad nic nezkazím, dodám-li i Morbid Angel a Fear Factory), ale rozhodně se nejedná o kopírování. Melodie víří, připomínají temně rudý vír naplavenin, mrtvol a hnusu - zákeřně si s vámi pohrávají. Ještěže duše nemůže zvracet, to byste se asi při poslechu „Tenements“ utopili.
Co na závěr? Doufám, že vás také bude při prvním poslechu bolet z toho všeho chaosu hlava, že si budete rvát při vší té disharmonii a zlu vlasy. A opovažte se to odfláknout! Hezky si počkejte na noc, samotu, kdy vás nebude nic rušit. Mně nezbývá nic jiného, než už si konečně počkat na originální CD. „Tenements (of the Anointed Flesh)“ nabízí hromadu detailů, které čekají na odkrytí, nemluvě o textech a poznámkách, které se poprvé v historii kapely nachází v bookletu.
K recenzi poskytl: Code 666