V recenzi na předcházející dílo „The Eerie Cold“ jsem se rozplýval nad vlastnostmi, kterými je „Halmstad“ vyzbrojeno minimálně dvakrát tolik. Dnes mají Shining u pasu o několik koltů navíc, až jim z toho občas padají kalhoty. Někdo pohled na dříve neodhalené části ocení, někdo nikoli. Tím nejvýraznějším prvkem nového alba je silný vývoj kapely, který i přes naprostou přirozenost spěje spíše k sofistikované rockové podobě nežli k černému kovu. Posmutnělá a těžká nálada je Shining ovšem stále vlastní a tak duch převládá nad formou, jež se dočkala nepřehlédnutelné metamorfózy.
Dnes jsou Shining díky snaze a neustálému vývoji takřka průkopníky stylu, na jehož půdě stavěli velmi krátkou dobu, aby jej brzy uchopili a vytvarovali dle svých potřeb. Nyní si už se sebevražedným kovem mohou dělat, co chtějí a proto chlapcům nemůžeme zazlívat, že skutečně umějí a chtějí hrát, že mají cit pro melodie a skvěle zvládnutou produkci, čímž se naprosto vymykají kapelám alá Xasthur či Abyssic Hate. Toto vše a ještě mnoho dalšího nám Shining demonstrují ve svých 43 minutách rozdělených do šesti skladeb, přičemž jednou z nich je Beethovenova „Měsíční sonáta“, jež do konceptu alba velmi dobře zapadá. Texty jsou naneštěstí ve švédštině a tak jim nemohu rozumět, tím spíše o nich mluvit.
Již jsem vychválil produkci, která není ovšem jedinou indicií, jež by naznačovala, že Shining aspirují na místo světové kapely ocitající se v povědomí většiny. Další je dost možná čistě pragmatický přístup v případě nedávného koncertu a mystifikace ohledně úmrtí samotného Kvarfortha. Ovšem i přes určité divadýlko, které si Švédové neodpustili, splňují dnešní Shining skutečně vše, co se od elitních metalových kapel čeká. Mají vlastní tvář, čistý a stravitelný zvuk a na tvrdosti také ubrali – vyměnili ji za rozsáhlé a zamyšlené art rockové plochy, které kolikrát kouzlí skutečně překrásné obrazy (především 4. skladba). Kvarforth si také s hlasem hraje více nežli dříve, novinkou je určitá „spontánní“ uřvanost či experiment s čistým, avšak „hospodským“ hlasem v poslední skladbě.
Nerad bych, aby předešlé řádky nahrávaly představě, že se Shining zcela vymanili sami sobě a stali se hůře poslouchatelnou kapelou, jež by postrádala tu špetku koření potřebnou pro headbanging. Naopak, hnací síly neubylo a takřka každá ze skladeb se může honosit velmi silným ústředním motivem, jež k poklepávání kolenem či hlavou takřka nutí. Naštěstí ví, kdy má jízda přestat a uvolní místo atmosféričtější pasáži, kde si dosyta užijeme piána, jemuž Shining dávají skutečný prostor, či nevlezlého vybrnkávání, případně i pomalého a smrtelného chraptění. V různorodosti a momentu překvapení tkví síla tohoto alba!
Netvrdil bych, že je „Halmstad“ představitelem depresivního kovu. Album je paletou pocitu a můj výsledný obraz je spíše určitým azylem před skutečným trápením, nežli podobiznou zmrzačeného s rozšlapanou duší. Ovšem nemusíme mít stejné štětce a stejné představy. Musel jsem se na obraz podívat několikrát, abych pronikl do jeho tajů a krás. Zpočátku mi byl černými fleky Kvarforthův „nový“ hlas, jenž se ovšem postupem doby stal neodloučitelnou součástí onoho celku a Já prozřel.
Nemohu tedy jinak, nežli Shining vychválit takřka do nebes. Jsou dalšími, kteří překročili jak stín vlastní, tak stín černého kovu, čímž se stávají jednou z vrcholných kapel posmutnělé muziky.