Mám-li přistoupit na hypotézu, že název kapely do jisté míry vystihuje její smysl a náplň, je jasným obrazem mysli jeho tvůrců a lze z něj mnohé vyčíst, pak platí toto pravidlo u Ravencult dvojnásob. Havran jakožto jasný a nezneuctitelný symbol (podobně jako vlk) black metalové společnosti dává ve společnosti slovíčka kult tušit, že zde máme co dočinění s černým kovem toho nejhrubšího zrna. V poslední době servíruji posluchačům skrz mé vyjadřovací schopnosti podobně oldschoolové ražení již potřetí. Ale ani tentokráte léty značně poznamenaná učebnice black metalu i přes moji skepsi nezklamala.
Velmi důležité je hned z počátku vypustit fakt, že inspirace norskými kapelami v čele s klasikou Darkthrone a také zejména Satyricon, je zřejmá v každém momentu poslechu. Prvními jmenovanými je nasáklé celé album až po strop, vlivy Satyricon je pak možné zbystřit převážně ve skladbě „The Nightsky Codex“. A nejen tato dvě jména lze slyšet na „Temples of Torment“. Mohl bych dále jmenovat kupříkladu morbidní sebranku Carpathian Forest. Prostě téměř celá norská „rada starších“ uskupená a vytříbená na jedné řecké desce. Za předpokladu, že se vám tenhle fakt povede uložit kamsi do zadnějších komůrek vaší mysli a necháte se unášet pouze hudbou samotnou, může vás potkat vcelku příjemný zážitek.
Black metalová učebnice se zde skutečně nezapřela. Půl hodiny poslechu, šest skladeb, z toho jedno intro a jedno outro. Obě s motivem kostelních chorálů, jak nečekané. Zbylá čtveřice oplývá zpravidla šlapavými tempy a zajímavými, leč mírně konzervativními riffy. Vokál jakožto jedna z hlavních složek hudby se mi u Ravencult přímo zamlouval. Výborně zvládnuté frázování a nepříliš složité texty vytvořili z vokálního projevu na „Temples of Torment“ jasnou přednost. Trochu mě zamrzelo, že až křečovité držení se zaběhlých kolejích zapříčinilo fakt, že na albu postrádám téměř jakékoli zásadnější změny temp a nálad. Zkrátka je vše tolik true, že je to občas až trochu na škodu.
Po zvukové stránce není až na jeden prvek co vytknout. Na to, že vzdáváme kult mocnostem raných let devadesátých, je zvuk nečekaně průzračný. Každý moment nahrávky je výborně čitelný, bez problémů je rozpoznání obou kytarových linek i zpěvákových textů. Jen bicí jsou takříkajíc zastrčené mírně do pozadí, takže se při jejich zkoumání musíte na „Temples of Torment“ soustředit o něco více. Je to škoda hlavně proto, že na posluchače celou dobu není vyvíjen jakýkoli tlak, všechny přednosti a nedostatky přicházejí jaksi sami, nenáročně. Jen ty bicí chybí ke zvukové dokonalosti (v rámci možností samozřejmě).
Co závěrem? Debutní deska Ravencult mě nadchla nečekaně kvalitním zvukem, výrazně uspokojila po hudební stránce. Na druhou stranu mě zamrzely příliš nápadné vlivy některých kultovních kapel a díky tomu v některých momentech i hudební nesoudržnost alba. Pro hudební fajnšmejry zřejmě nic „k jídlu“, nicméně pro ostatní dobře zahraná klasika. Ale nejsou nakonec stáda takovýchto kapel zcela zbytečná?