Již několik týdnů před započetím festivalu bylo jasné, že se do Josefova vydáme už ve středu, abychom postavili stan na tom nejlepším možném místě. Na místě, které čekalo jen na mě, Hanskopfa a na několik dalších anonymních opilců, mezi kterými se vyskytoval i příležitostný redaktor Lukáš, v jehož stanu jsme s Jendou úspěšně přenocovávali.
Ovšem celé naše dobrodružství započalo vzrušující cestou vlakem ve společnosti black metalového Cuba Libre, které jsme znesvětili prověřeným tuzemákem. Jako správní hrdinové jsme alkohol řádně potencovali tak, abychom se ve stanovém městečku předvedli v tom správném světle, jež nás neopustilo po celé trvání festivalu. Světélkovali jsme i v noci, čímž jsme nejspíše odehnali všudypřítomné satanisty a zloděje, kteří naše dominantní území nemohli přehlédnout. Kopec směřující k hlavnímu areálu byl po našem boku, výrobna bramboráků a langošů také, nemohli jsme si vybrat lepší místo. V pozdějších chvílích festivalu se na naše „předstanové náměstí“ vešla i honosná svastika, která měla přivolat indický občerstvovací stánek, bohužel neúspěšně.
Středu jsme absolvovali v naprostém pořádku, čemuž jistě dopomáhal častý pohled na slečnu, kterou nelze nazvat jinak nežli „princezna“. Její tvář nám všem dodávala na optimismu a dobré náladě, a tímto bych jí chtěl veřejně poděkovat.

ČTVRTEK:

Reap: Čtvrteční den započal českým grindem RubUF&So; MukUFO, byla to sranda. Skočná a chrochtající muzika, při jejímž poslechu nezůstalo oko suché.

Reap: Podstatně atraktivnější byla ovšem Panychida, kvůli které si jistě spousta pohanů odpustila pozdní oběd. Černá a přírodou načichlá muzika, kterou čeští kluci hrají, je jedna z těch lepších ve stylu, kterým se halí. Jejich vystoupení nebylo ovšem ve výsledku nikterak překvapující, fanouškovská základna pod pódiem, kterou vyburcoval Abbathem načichlý vokál GHM, na tom byla podstatně lépe.

Reap: Pohled na vystoupení tuzemských Abstract Essence jsme vyměnili za chutný pokrm v sympatické restauraci s ještě sympatičtější barmankou. Kluci nehrají black metal, takže by naše temné duše nebyly uspokojené, smažený sýr mě ovšem naprosto nadchl a vzpomínal jsem na něj ještě několikrát v průběhu festivalu.

Reap: Na nastupující Leng Tch'e jsem se skutečně těšil. Jejich energický grindcore trhal koule. Variabilní hlasové polohy zpěváka a mocná dávka extrému, díky kterým sympatičtí Belgičani rozhýbali kotel, sedli i mně. Zpěvák nesetrvával v pasivní poloze, na pódiu zběsile pobíhal a tvářil se jako debil. Celé vystoupení skvěle podtrhávalo ono nenápadné slovíčko „core“ ukrývající se ve stylu, který kluci hrají.
Zmiňovaný prasopal považuji za skutečně profesionální uskupení, které ví, co chce, a kterému takřka nic nechybí k tomu široce zaujmout. Snad jen určitá dávka romantiky a pochopení...

Reap: To-Mera byla ovšem jiná káva, káva s jedním nepřehlédnutelným škraloupem v podobě zpěvačky. Na hudbě není příliš co kritizovat, zajímavý progresivní thrash s vlivy jazzu, který nepostrádá energii a který v klidu domova považuji za více nežli snesitelný, selhával na mizerně zpívající Julii. Neznat kapelu dříve, budu si myslet, že to je nějaký tuzemský pokus o to znít jako „Nightwish“.

Reap: Příliš dlouho jsem na kapele nesetrval, potřeboval jsem se osvěžit před nastupujícími Aborted, jejichž vystoupení nepostrádající masivní zvuk, jenž známe z desek, trhalo ruce (koule mi již vzali Leng Tch'e). Kapela dle mého naservírovala přesně to, co bylo očekáváno. Možná ještě trochu více. Je ironií, že oproti minulému ročníku BA, kde jsem se death metalu a grindcoru vyhýbal, mě letos kapely, jež zastupovaly zmíněné styly, povětšinou bavili a Aborted nejsou výjimka. Naprosto profesionální vystoupení...

Reap: Vystoupení Saturnus, jediných zástupců doom metalu na BA, bylo prokletou šestou hodinou odpolední. Atmosféra skladeb nebyla natolik silná, aby mi vyvrátila můj původní názor, že tomuto stylu příliš živá prezentace nesvědčí. Kapele toho nelze příliš zazlívat, na deskách odvádí skvělou práci a slunce plus lehké omyly zvukařů ji pověst nezkazí.

Fastred: Co chcete čekat od Belphegor? Před dvěma lety na Brutal Assaultu doplatili na to, že jejich bicí prostě MUSÍ být slyšet, a ne že ne. Nyní byl zvuk opět nic moc (alespoň pokud jste stál u podia), ale řekl bych, že celkově se set kapele vydařil o něco lépe. Belphegor směřují najisto do ryzích death metalových vod a jakési špinění black metalem je již zbytečné. A vystrčený jazyk a huba dokořán? Jo, to vše bylo.

Mezi kapelami jsem se povětšinou vyskytoval ve stanovém městečku, kde jsem nabil baterie a dočerpal energii na hlavní koně festivalu, které jsem si mínil užít s plným nasazením.

Reap: Během vystoupení Saturnus odcházím do kempu, kde vyčkávám na bouři, kterou brzy rozpoutají moji oblíbenci All That Remains. Vcelku tradiční metalcore se spoustou „heavy“ kytarových vyhrávek, melodicky zpívaných pasáží a především nekompromisních paleb, které mezi fanoušky rozpoutávají decentní kotel. Trochu mě zamrzel zvuk, který nebyl nejčitelnější, a frontmanovy výkyvy při zpěvu čistých pasáží, což mu s lehkým srdcem, vzhledem k jeho fyzickému výkonu, odpouštím.
Američany považuji za jednu z nejlepších kapel festivalu, přestože bych jí „příště“ věnoval jeden z hlavních časů, večer by to bylo větší peklo!

Fastred: Suffocation, to byl extrémní zážitek. Nejen z toho důvodu, že grimasy zpěváka doháněly k záchvatům smíchu, ale i kvůli tomu, že Já zkrátka nedokážu pochopit, jak někdo dokáže tak neuvěřitelně hrát na kytaru. Občas jsem se snažil počítat prsty, jestli některý z kytaristů nemá alespoň o dva více, protože střihat takováto sóla... Uff... Jinak, zpět k dojmům; byla to pro mě jedna z těch nejlepších kapel na BA, to bez debat. Energické, vůbec ne ploché a velmi profesionální vystoupení ve mně zanechalo jen ty nejkrásnější dojmy.

Reap: Dark Tranquility a jejich novinka Fiction, mě v poslední době velmi překvapují, proto jsem byl zvědavý na vystoupení. Ihned zpočátku se mi ovšem dostalo lehkého zklamání, nenašel jsem si dobré místo a tak jsem byl nucen kapelu sledovat z poměrně velké dálky.
Z „objektivního“ hlediska nemohu absolutně nic vytknout, emocemi natřískaná show, kvalitní zvuk a skvělá atmosféra mě málem unesly. Z tohoto hlediska se jistě jedná o jednu z nejlepších kapel festivalu, z odstupem mě mrzí, že jsem si show neužil.
Z toho subjektivního musím ovšem zmínit přílišné očekávání DHG, snaha udržet se vyrovnaný a čilý a především nepříliš vhodná nálada na hudbu, kterou Dark Tranquility hrají.

Bylo by dobré předeslat, že nálada byla velmi kolísavá. Celý letošní BA jsem ztrácel pojem o čase, trpěl hladem, pobíhal mezi pódii a světélkoval.





Reap: Tma, prázdno a DHG nikde. Čas od času se na pódiu někdo mihne, tak snad to Vicotnik stihne. Zanedlouho zazní „Dushman“ a já pomalu přicházím k orgasmu, ze kterého mě vytrhne naprosto neočekávaný návrat ke kořenům, který je reprezentován především skvělou skladbou „Monumental Possession“ ze stejnojmenné desky. Z revoluční „666 International“ zazněla pouze „Final Conquest“, novinka byla představena především silnými skladbami jako „Vendetta Assassin“ a „Apocalypticism“, přičemž celé vystoupení bylo zakončené výbornou skladbou „21st Century Devil“.
Mé dojmy z vystoupení jsou skutečně rozporuplné. Zklamalo mě nezařazení více skladeb z „666...“ a náladě nepřidala ani nevýrazná elektronika. Na druhé straně je ovšem určitá božskost DHG a můj nekritický obdiv jejich tvorby.
Věřím tomu, že skalní fanoušci vlhli podobně jako Já. Ti druzí prý slyšeli nepříliš zajímavý black metal. Rád bych jim vzkázal, aby si příště sundali ty černé brýle :P.

Reap: Původně jsem měl v plánu vidět alespoň Ensiferum. Naštěstí jsem se ovšem zdržel s DHG v zákulisí, kde jsem si nechal podepsat novinku, koupil limitované triko a rozmlouval s Vicotnikem a Thrawnem. Nakonec jsme s přítelem Dufaqem, kterého jsem vzal do backstage s sebou, osvítili oba zmíněné plus klávesistu, abychom to stejné udělali následující den s Kvohstem.
Každopádně to byl krásně strávený den a možnost poznat DHG zblízka mi letošní Brutal Assault učinila zatím nejlepším festivalem, který jsem kdy navštívil.

PÁTEK:

Reap: Holandští Outburst mě na své studiové nahrávce poměrně překvapili. Ačkoli se kapela žánrově řadí mezi thrash metal, neomezuje se starými kořeny a do hudby přidává poměrně výrazné prvky modernějších stylů, například v podobě emocionálních zpěvů, které zastupují určité vrcholy skladeb.
Naživo to kapele ovšem absolutně nešlapalo, možná za to mohla brzká hrací doba, možná něco naprosto jiného. Já osobně bych to svedl na nevýraznost kapely, jež mě nijak nepřipoutala. Čisté hlasy naživo postrádaly jakékoli charisma a kapela neměla žádný „drive“ či cokoli jiného, čím by byla s to zaujmout. Pro mě se Outburst stali jedním z velkých zklamání.

Reap: Na Le Scrawl jsem se skutečně těšil. Jenomže jsem okolo páteční dvanácté hodiny dosti světélkoval a přílišné horko mi nedovolovalo dlouho postávat.
I tak ovšem mohu s klidným srdcem říci, že kapela předvedla přesně to, co se od ní očekávalo. Standardní vystoupení, nadstandardní kapely.
Pochválil bych „oldskůl imidž“, která ve mně lehce evokovala Beastie Boys, a poté příjemnou energii, která z kapely vyzařovala. Na ranní kocovinu či unavenost jistě pánové sedli nejednomu návštěvníkovi...

Reap: Už je to nějaká doba, kdy se Obtest řadili mezi mé nejoblíbenější kapely. Jejich kytarová „heavy“ hra v kombinaci se zčernalým vokálem mě v období debutu „Auka Seniems Deviams“ ohromně bavila, proto jsem byl na jejich vystoupení skutečně zvědavý.
Nedočkal jsem se ovšem ničeho, co by mi nebyl s to nabídnout kompakt. Snad jen pár staříků bez špetky vychytralé image, na kterou si potrpím, a několika skladeb z novějších desek, které oproti staršímu bratříčkovi značně pokulhávají.
Od vystoupení těchto „pohanů“ jsem si nesliboval nic, co bych nedostal. Umožnili mi zavzpomínat si na muziku, kterou mám rád a kterou jsem dlouho neslyšel. Procházení všelijakého merchandise za tónů nepoznamenaných špatným zvukem, bylo velmi příjemné...

Reap: Na britské Gorerotted jsem se dost těšil. Jejich energický grindcore sliboval velmi kvalitní show, které jsme se také dočkali. Charismatický zpěvák na pódiu neustále pobíhal a zvraty, kterých má kapela v rukávu skutečně spoustu, vybízely ke kotli, který věrní fanoušci také řádně činili. Zvuk byl dostatečně hutný a čitelný, abych kouzlu Angličanů podlehl také a věrně si zaházel hlavou.
Gorerotted, ač jsem neznalý jejich tvorby a jejich vystoupení mohu hodnotit pouze vcelku povrchně, mě skutečně uspokojili a rád se s nimi naživo ještě nejednou setkám. Za ten profesionální masakr to stojí ;-).

Reap: Oblíbenost evropských Cataract, kterou dokazoval skutečně brutální kotel, si neumím úplně vysvětlit. Kapela žánrově spadá přesně do mého šálku s kávou, jenomže naprosto bez chuti. Moshcore v rukou těchto Švýcarů vnímám jako lacinou kopii Hatebreed, kterým to šlape přinejmenším třikrát tolik. Mé dojmy ovšem nezměnili nic na faktu, že se pařilo a že to byla pořádná zábava. Takže, nemůžeme-li mít originál v podobě Ameriky, není Cataract zas tak na škodu.
Z pohledu fanouška bych pochválil zvuk, nasazení brutálního zpěváka a úspěšné vybízení k „moshingu“.

Reap: Mnemic jsou kapela, která přesně ví, jak zaujmout. Mix všeho úspěšného, s čím jsme se již několikrát setkali, funguje skvěle. O této pravdě jsme se v Jaroměři přesvědčili na 110%. Kotel pod pódiem tuto skutečnost jenom potvrzoval. Téměř každý se nenápaditou, ovšem energickou hudbou v rukou „moderních“ Dánů nechal ukolébat a ani já jsem se charismatu sršícímu z pódia nevyhnul... Kapela, za asistence šikovného zvukaře, odehrála velmi dobré vystoupení, při kterém byl výkon všech členů takřka totožný s prací na desce, což je pouhou třešničkou na dortu.

Reap: Tak toto jsem skutečně nečekal. The Black Dahlia Murder, kterou mám velmi rád, naživo selhala. Z kapely jsem necítil žádné charisma, přežranému zpěvákovi chyběla absolutně energie a celé vystoupení mi připomínalo libovolný sterilní death metal.
Absolutně netuším, kam se vytratilo ono kouzelné „core“, které kapele na deskách dodává náboj a nasranost. Musím jen zaplakat, takhle by to být nemělo...





Reap: Madball učinili skutečně ráznou odpověď na Sick Of It All, nejlepší kapelu loňského festivalu, aby se stali nejlepší kapelou ročníku letošního. Celé vystoupení začalo peckou „Demonstrating My Style“, při které žádní „moshkids“ nezůstali klidní.
Během vystoupení jsme se dočkali skvělého průřezu tvorbou, přičemž zazněla i úvodní skladba „We The People“ z nové desky. Show tradičně zakončila nejoblíbenější skladba z repertoáru kapely, samozřejmě mluvím o „Pride (Times Are Changing), při které všichni obětovali poslední špetku energie, jež jim z vystoupení těchto HC harcovníků stále zůstala.
Zvuk byl skvělý, výběr skladeb a Freddyho výkon také. Bylo to tak bezchybné, až mi bylo během vystoupení naprosto jedno, že jsem v zápalu boje ztratil moji oblíbenou čepici (ne, jarmulku nemám na mysli).
Jednoznačně nejlepší kapela festivalu!

Fastred: Souhlas. Jen s tím rozdílem, že pro mě sice ne nejlepší, ale druhá nejlepší.

Reap: Katatonie mi měla být uklidněním po předešlé zběsilosti. Na vystoupení pod širým nebem jsem byl zvědavý, jelikož komorní koncert v Jablonci byl velmi příjemný a malé množství fanoušků výsledným dojmům neuškodilo.
Zpočátku jsem byl dosti skeptický, zvuk nebyl nejlepší a Jonasovy vokály také ne. Vše se naštěstí postupem času srovnalo a vystoupení stálo za to. Opět musím pochválit výběr skladeb a jeho vrchol v podobě návratu k samotným kořenům, které spousta fanoušků stále považuje za nejlepší tvář těchto melancholických Švédů.
Při Katatonii jsem se zasnil, zavzpomínal si a potichu uznal, že se jedná o jednu z citově nejsilnějších kapel, které mám tu čest znát. Zároveň se ovšem jednalo také o jednu z nejlepších kapel festivalu, otevřené nebe ji naštěstí neuškodilo. Bohatě stačilo, že je halil večer, který byl tak sprostě odepřen čtvrtečním Saturnus...

Reap: Smršť skvělých kapel neustává. Nastupují Tägtrenovi Pain a jejich techno metal, který znám jen díky poslední desce a hitovce „Shut Up“, která nakonec také zazněla.
Zpočátku jsem byl zklamaný a rozčílený, kapela mě nudila a čekal jsem na chvíli, kdy přijde nějaká ze skladeb, která mě dokáže rozhýbat. Řekl bych, že v půlce se vše dokonale obrátilo o 180 stupňů, díky čemuž jsem pařil jako o život. Instrumentálně na tom byli Pain výborně, ovšem se zvukem to již tak slavné nebylo, ale i to se dalo přežít a o žádný průšvih se nejednalo. Hlavní je, že to byla po čertech dobrá diskotéka, po které jsem nemohl absolutně hýbat hlavou.

Fastred: Neviděl jsem ani jeden pozitivní report, nechápu. Zaskákal si myslím každý.

Reap: Gorgoroth byli plní satanismu, černé magie a špatného zvuku. Šel jsem si dát nudle...

Fastred: Nehorázná píčovina a po čertech trapné vystoupení. To, že se Gaahl soustřeďuje na velmi slabou choreografii je zvykem, nicméně, aby bubeník byl absolutně mimo a do toho hudba neměla žádný náboj ani drive. Au, to bolelo. Jedna z nejhorších kapel festivalu.

Reap: Při Enslaved jsem chtěl původně již spát. Střetl jsem se ovšem s DHG, se kterými jsem se shodl, že to Norům náramně šlape. Musím pochválit skvělý zvuk, skvělé nasazení kapely, skvělé vokály, skvělý výběr skladeb a především úžasnou atmosféru. Kluci sáhli i do šuplíku „Frost“, čímž náramně potěšili. Neumím si v případě této kapely představit kvalitnější vystoupení, než bylo toto!

SOBOTA:

Reap: Sear Bliss jsem viděl již několikrát. Jejich black metal ozdobený pozounem sází na epickou atmosféru, kterou Maďaři bez problémů vytvořili i v sobotní dopoledne, kdy se postarali o příjemné probuzení.
Vzpomínám si na jejich vystoupení na OHF, které proběhlo v noci. Tehdy mě skutečně mrazilo v zádech, což se naneštěstí letos nepodařilo.
Dočkali jsme se standardního vystoupení kvalitní black metalové kapely, která nám představila novinku, jež se nejspíše nebude nijak výrazně odlišovat od svých starších bratříčků. Sázku na jistotu nepovažuji za škodu...

Reap: Destiny nejsou příliš známou kapelou, proto mě skromné publikum nepřekvapilo. Metalcore v podání těchto mladých Němců si jistě zasloužil početnější dav, pořádný mosh a podporu.
Naneštěstí jsme se v masové míře nedočkali ani jednoho. Zanedlouho však vyjde novinka, která jim snad při příštích show zajistí pořádné množství „moshkids“.
I přes nepřízeň publika to klukům velmi dobře šlapalo. Kapela chytla kvalitní zvuk, učinila dobrý výběr skladeb a zpěvák se nemínil zastavit. Při brutálních pasážích řádně házel hlavou a při těch několika málo „emo zpívánkách“ se tvářil utrápeně, od začátku koncertu do toho dával vše...

Reap: Dagoba je dokonalou učebnicí komerčně úspěšného metalu. Podobně jako v případě Mnemic jsme tu mohli cítit inspiraci takřka u všech slavných a moderních metalových kapel. Na druhou stranu se ovšem Francouzům nedá upřít jedna sympatická vlastnost, masivní temno, jež vyvěrá z jejich hudby.
Co si budeme povídat, jejich vystoupení si užil naprosto každý. Bylo to tvrdé, znělo to profesionálně a zpěvák do toho dával vše.
Jejich koncert mi možná lehce kazit fakt, že jsem neustále vedl vnitřní boj. Na jedné straně bylo nekritické nazírání na kapelu a neuvěřitelná zábava, na straně druhé ovšem nepříjemný pocit z toho, že tu tolik lidí poskakuje na něco, co je naprosto plánovité a bez nějakého hlubšího nápadu. Koncertně to ovšem bezesporu fungovalo skvěle a jednalo se o příjemné a nenáročné osvěžení...

Reap: Švédy By Night netrpělivě očekávala spousta fanoušků. Ačkoli mohli být všichni rozčarování výškou zpěváka, samotné vystoupení splnilo přesně to, co se od kapely očekávalo. Naprosto brutální thrashcore, jež čerpal především z dvou posledních desek, drtil záda. Král v podobě The Haunted zemřel, By Night by měli nosit korunu.
Bohužel jsem neměl momentálně náladu a ani energii na masakr, takže jsem kapelu sledoval s bezpečným odstupem. I tak jsem si ovšem říkal, tak jako říkám teď, že to byl pořádně odvedený koncert, který festivalu sedl mnohem více nežli například nudní....

Reap: Zyklon, kteří ve mně vyvolávali tu starou a nezodpovězenou otázku, jaký smysl má sterilní death metal naživo. Na deskách to kapelám může šlapat sebelépe, naživo také, ale jestliže vystoupení postrádá energii, tak nevidím důvod, proč bych měl upřednostnit stání v neuvěřitelném davu před pohodlným křeslem a sluchátky...





Reap: Keep Of Kallessin, ajaj, to byl průser. Kapela vypadala na chlup stejně jako v Abatonu, kde hráli společně se Satyricon. I výběr skladeb byl totožný, nebo alespoň velmi podobný. Co se ovšem zásadně lišilo, byl zvuk. V Abatonu jsem to vydýchával celkem v pořádků, ale na BA se mi vystoupení po prvních tónech znechutilo.
Dlouho se mi na koncertě nestalo, že bych stěží rozeznával skladby z desky, kterou znám takřka nazpaměť.
Předpokládám, že se nejednalo o chybu na straně kapely, proto si nedovolím vynášet žádný verdikt. Snad jen, že je velká škoda, když skvělou kapelu potopí zvuk.

Fastred: No, já stál vepředu, ale poté jsem se vzdálil a musím říci, že se dojem postupně lepšil. Bicí sice byly stále velmi vysoko, ale kytarové melodie byly rázem kompaktnější a vřelejší. Nebylo to zase tak zlé, jak se mi zdálo zpočátku...

Reap: Madder Mortem jsou kapela, na kterou jsem se dostavil jen díky doporučení D'Arna z DHG. Jejich disharmonická hudba mě baví, jenomže tím mušincem je pro mě zpěvačka, jak fyzicky, tak hlasově. Nejspíše jsem jen omezený šovinista, ale není kapela, kde by se mi ženský zpěv líbil, a žena, u které bych oceňoval nevkus a vyvalené boky.
Z vystoupení těchto Norů jsem se poměrně brzy vytratil, jelikož nejsem někdo, kdo by byl schopen jejich hudbu náležitě ocenit.

Reap: Satyricon, ti byli sázkou na jistotu. Kdo je viděl v Abatonu, ten již předem věděl, že se bude šlapat a mlátit hlavou v rytmu pořádného black and rollu. Výběr skladeb byl lehce odlišný, ale i přesto se dostalo na největší fláky jako „Fuel For Hatred“ či „K.I.N.G.“, přičemž nesmíme zapomenout na konečnou a především nezapomenutelnou „Mother North“, při které se hymnické vokály fanoušků nesly celým Josefovem.
Kapele nelze vytknout absolutně nic, jen zvukař by si zasloužil facku za omyl, který pohřbil úvodní skladbu. Ovšem i přes tuto „malou“ chybičku se jednalo o naprosto úžasné vystoupení. O úspěchy, které Satyricon sklízejí při svých koncertech, se bezesporu zasluhuje i Satyrovo obří charisma, které z něj dělá jednoho z nejsympatičtějších frontmanů na metalové scéně! V sobotní večer jsme se o této pravdě mohli přesvědčit...

Fastred: Hm, jak to říct. Vítěz před Madball! Mrzelo mě, že jsem musel stát někde veprostřed a neustále se hýbající dav mi nedal pokoj. Nicméně, true grinders postupem času se zklamáním odcházeli a já měl stále více prostoru, tedy i chuti si Satyricon vychutnávat. A byl to SKVOST, jak by řekl Morbivod. Zatímco nové skladby zní jako motorkářský black metal, ty staré stále zabíjejí. A to vše za podpory velmi přátelského vystupování. Jsme zvědavi na nové album...

Na ďábelské Nory jsem se chystal řádně světélkovat, ale tuším, že tomu okolnosti nedovolili. Neuvěřitelně mě nasrala skutečnost, že jsem si na Satyricon nevybral zrovna nejlepší místo a bylo bez šance se dostat hluboko do kotle, kam mě to po celou dobu koncertu táhlo. Tímto bych rád všem nehybným a nepřejícným pitomcům, kteří mě nechtěli na dobré slovo pustit dopředu, poslal vztyčený prostředníček, jelikož jsem si kvůli nim neužil vystoupení na 100%... A máte to :P!





Reap: Na samotný závěr festivalu jsem se naprosto zničený a světélkující dostavil na Red Harvest, které znám především z jejich poslední desky. Naživo jsem skladby nepoznával, ale i přesto jsem si připadal jako na dělník na Marsu a byl naprosto okouzlen atmosférou, která z brutálně nervózního metalu sršela na míle daleko.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejlepší kapely:

Reap:
1. Madball
2. Satyricon
3. DHG
4. All That Remains
5. Pain/Katatonia

Fastred:
1. Satyricon
2. Madball
3. Enslaved
4. Suffocation
5. Pain

Největší překvapení:

Reap:
Enslaved a Red Harvest

Fastred:
Enslaved a Suffocation

Zásadní zklamání:

Reap:
Keep Of Kalessin a The Black Dahlia Murder

Fastred:
Gorgoroth

Nezapomenutelný zážitek:

Reap:
1. Jak jsme s Dufaqem osvítili DHG, dostali pochvalu za naše praktiky a tak..
2. Pohlcení Darkspacem!

Fastred:
Koukat na ty ostudy, kterým se říká „redaktoři“.

Malá výtka k organizaci:

Stále se počítá s tím, že jsou metalisti prasata, což mluví za vše. Od festivalu takového formátu bych očekával více nežli jednu sprchu, různě funkční koryta a několik záchodků poschovávaných různě po festivalu. Příště bych nabídl i různorodější stravu, ti Indové nám chyběli...

Distra a další drobnosti:

Na festivalu se dala koupit skutečně velká spousta věcí. Pozitivní byl i stan, ve kterém kapely nabízeli oficiální merchandise. Spousta menších stánků nabízela těžko sehnatelná cd za skvělé ceny, na čemž si zakládal i stánek s prostě natištěnými logy na těch nejlacinějších textiliích. Rázem bylo vidět, že Anaal Nathrakh nebo Deathspell Omega dávno nejsou něčím neznámým.
A informace na závěr drobností, nudle v asistenci dvou poměrně sympatických kuchtiček byly lepší nežli ty mexické (nudle, samozřejmě)...

Velký verdikt k festivalu:

Letošní ročník Brutal Assaultu se skutečně povedl. Chtěl bych Shindymu poděkovat za skvělé kapely a ve výsledku tedy za různorodý mix, který musel uspokojit takřka každého. Také bych chtěl poděkovat za skvělou společnost, která se mnou ztrácela část. Největší dík ovšem patří tajemnému Darkspace, který mě ušetřil šílenství!
Rád bych se ještě vyjádřil k nápadu se dvěma pódii. Povětšinou jsem tuto uskutečněnou myšlenku uvítal, ačkoli byly i chvíle, kdy mi nedovolila vydechnout. Každopádně bych ji zachoval i pro příští ročník festivalu, stejně jako obři obrazovku, která přinášela divy z pódia i těm méně šťastným na konci ohromného davu...
Minulý rok jsem byl spíše zklamaný, kritizoval jsem spoustu věcí a rozhodoval se, zda-li dám BA příští rok šanci. Nyní jsem ovšem velmi rád, že jsem do Josefova nakonec zavítal! Viva la Darkspace!

*poznámka redakce: Brzy budou doplněny i komentáře některých kapel. Fotografie zde použité jsou převzány z www.bru12.xf.cz, kde můžete shlédnout tuny dalších...

Informace o článku

Informace o článku: Přidáno: 30.08.2007 Přečteno: 830x Napsal: Reap

Související članky

Komentáře