Letošní vystoupení v pražském Matrixu mne nadmíru potěšilo a Srbové na něm zazářili. Ještě spokojenější jsem byl, když jsem odcházel s promo verzí CD „Golet“, v tu chvíli však nebylo ani zdaleka jasné, že recenze na novinku bude v mé režii. Hudba uskupení z krajin bývalé Jugoslávie mi celkem sedí - přesto, nebo právě proto, že podmínky, ve kterých kapely vznikaly, jsou vlivem války poněkud specifické, ale zanechme politiky.

Těžko říct, zda jsou na srbském území největším jménem black metalu THE STONE, vzhledem k personální provázanosti těles ze Srbska, je to asi jedno, rozhodně jsou jménem velmi výrazným. Otázkou zůstává, kam po cestě nastoupené v roce 1996 kapela došla s aktuální deskou „Golet“, napovědět by měly následující řádky.

„Sekao duboko, zakopao plitko“ je úvodním válem téhle fošny a rozhodně potvrzuje má slova vyřčená v závěru recenze na předchozí desku. Je to tak, THE STONE se neomezují na jediný styl, a přestože mají nejblíže k black metalu, od úvodních tónů ukazují, že jejich současná tvorba je silně infiltrována žánry dalšími. V úvodu patrný řízný thrash metal je vystřídán heavy metalem ve středních tempech, kde si Kozeljnik s Demonetrasem podávají melodie zdánlivě jen tak ledabyle, ve výsledku však poctivě pracují na atmosféře, kterou dokresluje srozumitelný a přesto drsný Nefasův vokál. Dost možná jediný skutečně black metalový prvek prvního songu. Vše se pak vrací k agónii úvodního motivu. Schéma natolik jednoduché, až se jeden diví, že to může fungovat. Jenomže ono funguje znamenitě, a jak je na jedné straně jednoduché, je na té druhé účinné. Pokud hovořím o jednoduchosti, souvisí pouze se schématem, nikoliv hudbou samotnou. Ta je složitá až až, jak dokazuje první anglicky zpívaná „All Graves Gaping Wide“, která na rozdíl od písně úvodní ze své rozjetosti vlastně ani nevybočí, zato je zajímavé sledovat její melodickou stránku. Při této činnosti ovšem narazíte i na rytmickou a přepadne vás touha vyřknout kouzelnou zprofanovanou škatuli a na jazyk se dere „Bla…“. Ale všeho do času, zmíním tady jednu záležitost, jež mě po léta trápí. Není to jen případ THE STONE, ale i spousty dalších kapel. Mám poněkud vyhraněný názor na používání více jazyků v rámci alba, nesedí mi jejich střídání a i na „Golet“ mi střídání srbštiny s angličtinou drobné potíže působí. Nutno ovšem říct, že v tomto případě to kapele ani celému materiálu až tak neubližuje, přesto je mi sympatičtější srbština, proč tedy nepokračovat na další „Nikad bliži smrti“ notně využívající schématu úvodní skladby a co do polohy rytmické zase ve výsledku navazuje spíš na druhé „Graves…“ a do úst se vkrádá „black…“, jen na to je stále ještě brzy. I tak nejde o ekvivalent dvojky, ale o návaznost. „Nikad bliži smrti“ má obrovský hitový potenciál, který si mohli ověřit všichni účastníci letošních Omnious Doctrines over Europe a naživo měl sílu vichřice, ovšem z desky nezní o nic slaběji, jen stylově jde opět spíše o thrash metal. Je potřeba říct, že toto není negativem, negativem by se to mohlo stát v případě holobrádků, kteří by bezmyšlenkovitě střídali styly co skladba, ne tak v případě THE STONE, ostřílených harcovníků, kteří mají s kombinací různých metalových subžánrů letité zkušenosti a dělají to s lehkostí, jež je součástí jejich osobitého projevu – jejich ksichtu.

Pokud si chcete vychutnat něco ostřejšího black metalu, máte k ruce následující „Golet“. Právě zde je asi nejčernější místo desky. Titulní skladba šlape od začátku do konce a nikde výrazně nevybíhá za hranice stylu, což rozhodně není jev na desce běžný. Černotou páchne i rozjezd šesté „Pred licem novog boga“ a srdce fanouška plesá a tep se zvyšuje, jenomže to, co přichází v jejím průběhu, vás uzemní. Jedná se pravděpodobně o nejpromakanější střep celé „Golet“. Právě tady se to nejlepší z výrazových prostředků jednotlivých stylů potkává nejčitelněji a znovu to poukazuje až na geniální cit kapely pro kombinaci. Poslouchejte a žasněte! Takhle to umí jen THE STONE a ještě při tom neustále zvládají adorovat Smrt. Dost možná to bude jeden z důvodů, proč se o osud Srbů nebudeme muset bát. Že já hlava dubová vynechal pátou „Darkness Shatters me Towards the Dead“? Ano - a udělal jsem to zcela záměrně. Při jejím poslechu už jsem totiž téměř vyřkl ona tolik nechtěná slova „Black’n‘…, k tomu ovšem došlo až po poslechu sedmé „Barren Earth in Cold Death's Hands“. Je to tak, právě tyto dvě skladby nelze charakterizovat jinak než škatulkou „Black’n’Roll“. A teď si mě kamenujte, ale než to začnete dělat, slyšte má slova. To označení není výrazem špíny a pohrdání, jen se pro charakteristiku současné produkce THE STONE hodí. Nijak to nesnižuje kvalitu jejich projevu a na místě bych mohl odpřísáhnout, že Srbové takový druh hudby dělají na vyšší úrovni než zahraniční konkurence mnohdy zvučnějších jmen. Už závěrečná „Humke“ naznačuje, že se skutečně nemáme čeho bát, na rozdíl od jiných kapel.


A na závěr. Kritizoval jsem nebo ne? Kritizoval, jenomže to jsou takové drobnosti rovnající se zrnku prachu v nekonečnu. Celkově totiž THE STONE opět přeskočili laťku, kterou si neustále zvyšují a je to jedině dobře. „Golet“ je albem, na kterém dovedli svůj vlastní styl téměř k dokonalosti, čímž se dostali na hranice stylu jiného, a jak to bude dál, to se ukáže příště. Prozatím skutečně nemám strach o budoucí osud kapely, která tak barvitě, hudebně nápaditě a především pořád značně svojsky opěvuje Smrt. K recenzi poskytl: The Stone