Uff... tak tohle jsem věru nečekal. Nevím, jak je to u většiny z vás, ale já osobně si čas od času dělám takové osobní rozbory, čítající možné alternativy, jež jsou spojeny s předpokládaným vývojem různých kapel či interpretů. Když se mi do rukou dostala nahrávka „Sorrow Ot The Wind“ od rakouského misantropa Aramatha, ihned jsem si rozpomněl na zkušenosti, které jsem udělal s předchozím albem „Voices of the Pagan Mountain“. Tehdy jsem hodnotil nahrávku jako silně zatěžkanou, pomalou, rozvleklou a depresivní. Valivá hudba a především zastřený zvuk páchl monotonním hrubiánstvím á la GRAVELAND, a to rozhodně nebyla známka nejvyšší osobitosti.
Od novinky „Sorrow of the Wind“ jsem vpravdě neočekával transparentní změny . Lídrové „one man projektů“ jsou totiž často velmi paličatí a někdy se mi i zdá, že tak trochu natruc vydávají kolekce prakticky s neměnným výrazivem. Novinka od WOODTEMPLE sice nenabízí evoluci stylu postavenou na hlavu, ovšem několik výrazných změn tu oproti minulému nosiči rozhodně je (ono už taky bylo koneckonců načase, mohl by kdokoli z vás podotknout). Předně zvukový obal celé nahrávky je až „nepříjemně“ čitelný, a právě od tohoto důležitého atributu se odvíjí také celá řada dalších, možná i podružnějších věcí.
Alba WOODTEMPLE byla vždy postavena na atmosféře a z tohoto pohledu hodnotím novinku za opětovně vydařenou. Čitelnější a především kvalitnější zvuk roztáhl hudební produkci do naprosto nečekaných rozměrů, Aramath si uvědomil, že si najednou může dovolit věci, o kterých v minulosti možná jen snil. Rovněž „plechových“ epických ploch tu nenajdete tolik, jako na předchozích počinech. Některé skladby dokonce obsahují nezvykle podmanivé melodie, postavené na čistě akustických kytarových vyhrávkách a nečekaně něžných folkových motivech, jenž jsou typické třeba pro polský projekt SLAVLAND. Poměr folku a black metalu je v některých momentech téměř vyrovnaný, viz. úvodní skladba „Rise the Horns Up To Battle“. Kytarové party jsou často hodně utopené (evidentně to byl záměr), naopak akustické části skladeb jsou zcela a jednoznačně v popředí, a tím pádem dodávají nahrávce naprosto relaxační nádech. Není nic krásnějšího, než si na dobrou noc pustit ukolébavku „Path of the Runes“, případně „folk-black-popovou“ „písničku“ „Sorrow of the Wind“. Kdyby Aramath nezahrnul lyriku do „krákoravé“ podoby, těžko bychom se zde nějakých výrazných black metalových stop vůbec dohledali. A když už jsem zmínil vokál, tak vězte, že zde tu a tam zaslechnete i čistý přednes, blížící se spíše k recitaci, než nějakému pěveckému exhibicionismu.
Pokud tedy stará tvorba WOODTEMPLE navozovala pocity zmaru a deprese, současnost je spíše o jasném světélku Jeníčka a Mařenky. Příznivci „totálních depresí“ se tedy z největší pravděpodobností budou muset ohlédnout po jiných ultra-umělcích, i když „netrénovanému“ posluchači bych tuto nahrávku také příliš nedoporučoval. Album „Sorrow of the Wind“ se totiž zarazilo přesně v místě zjevného rozporu a dokonce si dovolím tvrdit, že u většiny zainteresovaných vnese do mysli spoustu pochybností. Nějak tak to bylo alespoň v mém případě, nicméně nakonec jsem přece jen novou tvář WOODTEMPLE přijal... Přijal jsem ji za relaxační... Je to hodně nebo málo ?
Důležitá poznámka: WOODTEMPLE vyměnili label No Colours records za Folk produktion a výsledkem je album vydané v luxusním digi packu ve formátu A5.
