Stydím se. Nikdy jsem si amerického black metalu výrazně nevšímal. Posměšně jsem za nejlepší USBM výtvor považoval Impaled Northern Moonforest (oprava: tenhle kult je nejlepší deskou vesmíru), ale nic opravdu zajímavého mě do očí (uší) nebilo. Po Fastredově nabádání a několika zajímavých názorech na novou desku Leviathan, jsem ustoupil a „Massive Conspiracy Against All Life“ si obstaral.

Sakra… první poslech mě docela odrovnal, říkal jsem si, jak málo desce chybí k dokonalosti. Tak kladně ji již sice nehodnotím, ale přece jen se jedná o mistrovský kus roboty. Po ambientní předehře si ihned všimnete jakýchsi letmých, později naprosto jasných markantů moderního black metalu. *kašlajíce* Deathspell Omega hadra. *kašlajíce* Koketování s více či méně disharmonickými akordy je tím nejvýraznějším indikátorem toho, že Wrest nezamrzl v pubertě a dokáže jít i trochu jiným směrem.
Album je silně postaveno na riffech, které dávají albu svůj vlastní ksicht.

Obličej to není pohledný, jde na něm vidět dlouhá doba strávená v izolaci, ve tmě a v melancholii. Oči jsou však chytré a v obličeji zasazeny tak, aby dávaly dojem potměšilé mstivosti a vychytralosti. Do rysů tváře jsou vyřezány momenty vítězství nad Bohem, ale také šrámy po delším trýznění strachem. Vidím náznak psychické nemoci.

I když sám Wrest přiznal, že největší potěšení mu dodává hra na bicí, zde jsou nejdůležitějším nástrojem kytary. Kromě melodických linek a podobných věcí, které kytary běžně obstarávají, jsou také nástrojem v pozadí. Společně s klávesami tvoří temné mezihry, koledující si o zařazení do drone šuplete. Upozornění si zaslouží zvláště drone moment při úvodu „Noisome Ash Crown“ během kterého, nevěda co to vlastně hraje, jsem si málem „strachy“ uchcal.

Hudba celkem pěkně mapuje black metal. Jednoduché očouzené thrash riffy hrají spíše úlohu výplně. Více prostoru je dáno melodice-nemelodice tradičního blacku 90tých let, avšak největší pozornost strhávají na sebe (a řekněme si, že vlastně tvoří nejzajímavější fragmenty alba) riffy a melodie balancující někde na pomezí éterična a disharmonie. Nejlepším příkladem jistě budou Deathspell Omega se svou „Estetikou masových hrobů“. Tím nechci říct, že by Amík Francouze nějak vybrakoval.


Vcelku těžko se popisuje produkce. Zvuk je klišoidně špinavý, ale Wrestovi se podařilo skloubit všechny nástroje do sebe, tak jako na velmi profesionální nahrávce. Nic se nepřebíjí, detaily jsou lehce skryté, ale stále dobře slyšitelné a zvukové efekty skvěle sednou a okořeňují nahrávku. Samozřejmě, jak je u Wresta zvykem, i vokál je decentně upravený. K vokálům samotným se však moc říci nedá, jsou stále o tom samém, i když celkem povedené. Bez problému bych si dokázal „Massive Conspiracy...“ představit jako čistě instrumentální nahrávku.

Osobně si myslím, že si Wrest s albem dosti pohrál. Nasvědčuje tomu kvalita a propracovanost nahrávky, ale také možná i změna názvů písní těsně kolem vydání alba. Nevím, co je pravdy na tom, že Leviathan končí, ale pokud ano, není důvod nadávat. Končit se má na vrcholu.