V jednom okamžiku se však mohutná železná mříž zvedá vzhůru a do pevnosti mého království vstupují tři chmurní hudci. Řeč je o Andrarakh. Jmenovitě jejich první a aktuální album mělo jistojistě vyplnit několik zvláštních hodin. Ale nestalo se tomu tak. A navíc vše působí až výsměšně a ironicky. Vždyť se jedná o vskutku zajímavý a působivý kousek.
Zas tak pohřební to ovšem není. Ať si nikdo nemyslí, že jsem album vůbec neslyšel. Přeci jen mám ještě dostatek osobní slušnosti, abych tu nevařil z vody a neklamal drahého čtenáře rozličnou a kejklířskou alchymií! V pravdě jsem dílo slyšel vícekrát. Ovšem ne tolikrát, že bych byl spokojen. Tento malý pomníček na kraji černého lesa není hudbou jednoho poslechu, přestože by se to mohlo posluchačstvu zdát. A i přeze zjevná světla, jenž mi pomohla se prokousat tímto ponurým a soumračným materiálem, jsem si ze svých výprav neodnesl to, co jsem chtěl. A možná stačil jeden pouhopouhý poslech. Možná ne… I když, to je teď již jedno. Teď píši.
Již se kniha otevírá…Kapitola první, druhá…
Jemná kůže vazby se jemně dotýká prstů. Bílé stránky začínají zdobit jemná písmena a my čteme. Hlasy přírody, jenž se pohybují mezi klidným mořem a pořádným podzimním deštěm a jemné kytarové melodie záhy vystřídá tíživý nelidský řev. A potom šum, tlumené údery bicích a umná hra na ten prokletý šesti strunný nástroj. My dobře víme jaký. V hnijícím hnízdě špatného zvuku se zanedlouho vyklube spousta úžasných momentů, například vskutku nádherná a plačtivá kytarová linka. Když občas album poslouchám, připadá mi, jako by se onen Tvor, jenž třímá tento nástroj v ruce, nevyskytoval mezi námi, prostými smrtelníky. Tak silné a působivé mi přijdou chvíle, jenž jsem strávil zasněn se sluchátky na uších. Co však přišlo dál?
V mé hlavě zůstaly i něžné ambientní pasáže, při nejvypjatějších momentech jsem cítil hrůzu zároveň s naprostou a nesmlouvavou bezmocí. Prsty Umělcovy pomalu dopadají na jednotlivé klávesy a vy si připadáte jak v nějaké hodně pokřivené polorealitě. V této magické látce je vše takové, jaké by býti mělo. Vše má své místo. Každá nitka, každý knoflík… Neoddiskutovatelná kouzelnost. Každá složka hudby je rozpracována a dotažena tak, že působí velmi osobitě, zároveň však příliš a nezdravě neexperimentuje. Byl jsem jen a jen utvrzen v tom, že v některých žánrech je to s přílišným novátorstvím k nepochození.
Každá skladba má onen nádech hlíny. Je to pocit, jako bych do dlaně vzal trochu černozemě a svými nozdrami nasál onu vůni, v níž se snoubí aroma květin spolu s tlením a plísní. Chvíle vzpomínek.
Každá skladba je polibkem větru. Je to pocit, jako když se unavený vyškrábu vzhůru na strmou skálu, abych byl pak mrazivostí a sladkostí severáku, jenž mé oči na okamžik promění ve sklo. Chvíle zapomnění.
Když by má ruka psala dále těchto řádků, věru nevykreslila by dočista všechna tajemná a neprozkoumaná zákoutí „Opusu Eins“. Nutné podotknout, že hudba Andrarakh určitě není určena pro klasický poslech všedních chvil. A taky ji nedoporučuji úplně každému. I já sám zatím stále hledám moment, v němž budu moci plně vychutnat tu jedinečnou a čarovnou atmosféru. A to je dle mého názoru na této hudbě to nejkrásnější. Nechť se prosím skvostné kytary, klávesy a hrůzný řev neurazí.
Mé řádky pomalu končí, pocit bezmoci a nejistoty však začíná…
Co teď? Snad není všem dnům konec. A jak vše bude pokračovat dál? Že by Kapitolou Třetí?
