Proč veleváženým čtenářům našeho zinu nabízet samotné vepřové, kterého jsou beztak přežraní, když jim mohu tuto mnohdy fádní stravu obohatit jinými ingrediencemi, které sice příjemné, ale zajedené chuti masa dají nový rozměr… Věrný této zásadě si dovoluji přinést dnes na podnose cosi velmi speciálního, švédské drtiče Martyrdöd, konkrétně jejich stejnojmenné debutové album z roku 2003.

Čím je tedy dnešní krmě speciální? Recenzované dílko je totiž něčím, dle mého soudu, velmi ojedinělým – mixem, pro mnohé zabedněnce nesmíchatelných, ingrediencí, jako je black metal a syrový d-beat/crustcore. Ortodoxní zastánci obou stylů jsou nad takovýmto dítkem nepochybně zděšeni a znechuceně prchají, vždyť dítko těchto dvou zdánlivě odlišných (a přesto v jistých směrech velmi podobných, což ale tupci nevidí) směrů musí být dle jejich soudu minimálně retard. A politiku nechám naprosto stranou, protože je to, dle mého soudu, věc velmi tupá a koneckonců; nás zajímá hlavně hudba, že?

Inu, jak již může být mnohým osvíceným, myslím, jasné, toto nemanželské děcko, tento zdánlivě nefunkční bastard, se ukazuje jako dítko velmi krásné, ba co, dokonce i působící vskutku komplexním a organickým dojmem. Tam, kde se špína obou stylů slévá dohromady a působíc tak jako jakési skvělé lepidlo, spolu rozmile koketují drásavost a nasazení, které je vlastní HC spolu s blackovým zlem, atmosférou a studeností. Výsledek pak působí jako rozzuřený démon, brutální a silný a přesto z pohledu na jeho děsivé vzezření běhá mráz po zádech…

A čím tedy páni muzikanti dosáhli tohoto dojmu? Inu, stačilo vzít syrové brutální riffy, které krásným způsobem oscilují kdesi mezi onou punkovou dravostí a pekelnou pompou, přidat blackový vřešťák (o který se překvapivě, stejně jako o jednu kytaru, postaral Mikael Kjellman z kultovní crustové kapely Skitsystem) + pořádný nános bicího d-beatu, který naklepává posluchače do kulaté krychle.


Nemůžu si pomoci, ale i přes všechny negativní předpoklady a určitou nevraživost mezi tábory tupých ovcí, rozuměj fanoušků, tento „experiment“ vychází naprosto skvěle a dává tak vzniknout i velmi osobitému hudebnímu projevu. Pár takových, jejichž styl se tomuto přibližuje, se už objevilo jinde (za všechno bych zmínil americké Order of the Vulture, nebo některé Black´n´rollisty), ale chce to víc, jsem nadšen… Sdružovat se do „clicks“ a všelijakých táborů je pasé, žijeme v postmoderní době, kdy se bourají hranice mezi žánry a pojmy. Poddejme se tomu…