Neuplynul ani rok od doby, co jsem recenzoval album skupiny Svartahrid „Sadness And Wrath“ a již tu máme jejich letošní výtvor. A protože na mne starší tvorba působila spíše pozitivním dojmem, rozhodl jsem se proto zhostit se novinky a zkusit ji převést do textové podoby. Nové nahrávky, vzniklé po téměř pěti letech (berme v potaz, že „Sadness And Wrath“ bylo nahráno v rozmezích let 2003/04), totiž slibovaly určitý prostor k rozvinutí potencionálu, který Svartahrid beze sporu má. Přičtu-li k tomu ještě, že jsem předešlému albu vytýkal hlavně určitou stylovou neoriginálnost, byla tato recenze výzvou se vším, co se sluší a patří.A tak jsem nečekal a za chvíli se místností linula ona hudba.
Co mne udeřilo do ušních bubínků jako první, byla neuvěřitelná hutnost, až kamenná neprostupnost hudby, alespoň tak mi to připadalo. Jako když mícháte extrémně hustou kaši, která ovšem navíc v rendlíku ztuhla. Zatímco předchůdce se obsahově i barvou podobal inkoustu a byl dosti ostrý, „Malicious pride“ skutečně působilo dojmem štěrkovitosti a tvrdosti. Možná mi k tomuto subjektivnímu dojmu pomohl booklet, který teď jakoby dokresloval podstatu díla (na „Sadness And Wrath“ byla noční lesní krajina). Když přeskočím tématiku „hutnosti“ a „kašovitosti“, praští mne přes mé nebohé sluchové ústrojí ještě jeden fakt – album je poutavě melodické. Což je od člověka, který se nejraději hrabe v kanálově špinavém bordelu, dosti odvážné a vzletné tvrzení. Ostatně, byl jsem dopředu varován. Jasná kytarová linka zní neuvěřitelně dobře, je jedna z věcí, díky které může zaujmout. Není to jedna z onoho druhu melodií (či spíše pseudomelodií), které nemám rád, a které se strojenou vlezlostí a líbivou strukturou se snaží vniknout pod kůži. Tohle je ovšem důstojná, monumentální a srozumitelná práce, dýchající neskutečnou poctivostí a přitom onu „kladnou“ melodičnost nezapře. Bubny šlapou jako hodinky, působí svěžím dojmem a dosti brutálním stylem zrychlují místy pomalé kytarové pasáže. A to tak, že jsem to zaregistroval až na druhý třetí poslech. Občas se hudbou mihnou varhany, ale většinou jen na několik okamžiků a pro dokreslení, což rozhodně není asi nejhorším tahem. Svartahrid mi však v hlavě zůstanou kvůli svým kytarám a… A počkejte, málem bych zapomněl na vokál. Istarův klasický a profesionální vokál s jeho odstínem mě prostě bere. Často jsem přemýšlel, jaké zabarvení má asi jeho čistý hlas. Protože to, co on předvádí, v sobě nese cosi neskutečně bestiálního a drtivého. Nenabízí sice nějaké alternativní a neotřelé zvukové výlevy hlasivek, já ho však považuji za něčím „jiný“.
Když se podíváme na stopáž a zjistíme, že album má téměř padesát minut, mnohé jistě překvapí, že album je vysoce stravitelné. Skutečně jsem nezažil nějaký moment, kdy jsem se vyloženě nudil. Což je jedině dobře. Nejbombastičtější fakt, který ovšem Malicious Pride přineslo, je ten, že na rozdíl od starých věcí je něčím jiné. Jednoduše při poslechu mívám takový hezký pocit, protože začínám cítit poznatelný rukopis a přitom mohu být dále překvapen. Nemohu se ubránit dojmu, že je to kousek narvaný až na půdu. Inu, pořádný kus potravy k rozkousání. Ale jestli je novinka nadprůměrným počinem, či míří mnohem výše, to ukáže až nemilosrdný zub času.
