Země tisíců jezer byla odjakživa považována za „smetánku“ black metalu. Byly zde a ještě stále jsou velmi zajímavé skupiny zastoupené v hojném počtu. Nemohu si ale pomoct, že rok 2005 byl trochu útlumovým z pohledu Finska (za příklad mohu uvést třeba Azaghal, kteří absolutně zklamali). Možná i proto se budu snažit v dnešní recenzi přiblížit desku Disciple of the Heinous Path od, pro nemnoho lidí, známé smečky Sargeist. Co se dá čekat, když naznačím, že zde působí dvě persony z Behexen a jedna z Horny? Určitě nic převratného, určitě nic zahození hodného. Poslední dobou zjišťuji, že je lepší jít do nahrávky bez valného očekávání, protože posléze může být zážitek o dost kladnější a překvapení o to intenzivnější. Musím uznat, že od prvních tónů písně Black Treasures of Melancholy jsem byl velice mile překvapen. Střídmé tempo zaobalené v chytlavé melodice s lehce nadprůměrným vokálem s texty v angličtině. Nic převratného, ale něco opravdu chytlavého! Zvláště když na vás vybafne i nějaký ten technický riff proložený již onou zmiňovanou melodikou (i když se struktura písně za celé 4 minuty moc nezmění). Druhá píseň, to je pro mě vzpomínka na Judas Iscariot. Je nejdelší písní alba a i když bych chtěl více naléhavosti ve zvuku, tak po celou dobu si ani nedovolím odejít od reproduktorů, protože tenhle vál má opravdu šťávu a sílu...
Je nesmysl vypisovat se tu s jednotlivými písněmi, protože žádná z nich nenabízí nic převratného od té druhé (tím samozřejmě nesrážím kvalitu). Někdy vás pomalé tempo již žene do snění a potom vás z něj vytrhne nejsilnější riff dané písně – to je aspekt snad všech 6 ti písní. Že to zní jednoduše? Ono tomu tak opravdu je, ale v jednoduchosti je síla. Samozřejmě pokud někdo holduje technickým věcem, které se vyžívají v tom, že zamotají posluchače do své hudby a on se v ní musím kousek po kousku vyznávat, zde logicky nenajde to co čeká. Naopak milovník old school black metalu s řízným odpichem a nekompromisním vyzněním si přijde stoprocentně na své.
Když jsem poslouchal album tak potřetí, počtvrté, uvědomil jsem si, že si pamatuju všechny silné i slabší momenty alba. Prostě a jednoduše jsem si připadal jako bych ho znal již nějaký ten Pátek... Je škoda, že se tak rychle oposlouchá, ale na druhou stranu to ukazuje kvalitu nahrávky z pohledu líbivosti se posluchačovi.
Nevím jak zněly první písně Sargeist v době kdy to byl ještě Shatraugův sólový projekt, ale nyní, tímto albem, se všichni tři vypracovali do popředí Finské black metalové komunity. Na tohle album si za rok málokdo vzpomene, ale v tuhle danou chvíli je to dobrý zážitek... S ohledem na tento rok mi to tak bez okolků přijde a jsem tomu rád. Aspoň někdo dokázal alespoň trochu napravit moje zklamání a snad se ještě v letošním roce něčeho dočkáme od jiných uskupení. Sever byl přece vždy silný.
