Když se k mému sluchu dostaly zvěsti o plánovaném split albu „Weltenfeind“, jen tak mimovolně mi vstávaly vlasy na hlavě. Tohle pro mne byla jedna z významných a důležitých atrakcí končícího kalendářního léta a proto jsem se jal ji ukořistit a chytit rovnou za pačesy. Upřímně řečeno, už vyslovení slůvka Absurd zní jako slastné broušení již tak ostrého bodáku – a slovo druhé, Grand Belial’s Key, lze považovat jako jeho smrtící bodnutí do žaludku. Aby všechnu tu krev a jiné tryskající svinstvo měl kdo uklízet, přivolali si tito velikáni uskupení Sigrblot, o němž jsem zaslechl jen neurčité zkazky, a proto jsem se rozhodl přijít všem záhadám na kloub.

Možná že i Vy, při čtení této recenze, přemýšlíte nad podobným. A nebo snad ne? Vždyť já Tě, můj milý čtenáři, mám prokouknutého nejmíň devětkrát. Jistě se teďka šklebíš, ironickými hláškami komentuješ osazenstvo i samotného čaryfuka, jenž pro Tvou potěchu kouzlí tyto řádky. A možná i přemýšlíš nad tím, že touto, na první pohled nudnou taškařicí, obdaruješ svou blonďatou přítelkyni, která (jakožto plnokrevná Váha) v nadcházejícím měsíci oslaví své narozeninové výročí. A nebo jsem se v Tobě zmýlil? Dobrá, dobrá… dbaje kritiky z nebeských výšin zanechávám veškerých neprofesionálních formalit a začínám se opět věnovat hodnocené desce.

Začneme hezky od začátku. Čelo konvoje tohoto kousku jsou bezesporu naši západní sousedé z Německa. Ke skupině Absurd myslím není potřeba dalšího komentáře, snad krom toho, že na ně nedám dopustit. Natož abych si upustil sousto v podobě tohoto alba, řekněme rovnou od huby. Jistě ctěný čtenář tuší, že mne velmi zajímalo, jak se Wolf a spol. nyní předvedli – věřím, že nejen mne. A tak jsem si jejich část pustil a vyslechl…
Pamatujete si ještě na „Grimmirge Volkmusik“? Nebo na „Blutgericht“? Původně jsem si myslel, že se nové nahrávky ponesou v podobném duchu. Ovšem jsem byl překvapen. Absurd nachystali cosi, co připomínalo předešlé (a zdařilé) pokusy maximálně tak po technické stránce, přestože zní na první poslech jednodušeji. Někam však zmizela veselost a jásavost posledního EP, část zasvěcená této německé legendě dýchá mrazivou ledovostí a hrůzou. A taky nepříčetnou zuřivostí, tak typickou pro starší nahrávky. Když jsem se touto zlou černotou brodil poněkolikáté, odhalil jsem několik polopravd, jenž jsem ze začátku neinformovaně vyřkl. Hudba skutečně není technicky nikterak složitá, zato je dobře odehraná. Rify s ponurou návazností zapůsobily na moje ucho, stejně tak pasáže věnované sólové kytaře. Mraziví a nepříčetně agresivní Absurd, po tom jsem trochu snil už delší dobou. Každá ze skladeb má co nabídnout, osobně jsem byl však nejvíce doražen třetí stopou „Ulfhednir – Todesschwadron“, která mne okouzlila a mé sluchové orgány nepustila až do konce.
Když se tu pokouším nějak objektivně shrnout první část pelotonu, nemohu se ubránit pozitivnímu dojmu, že tato ikona německého black metalu vystoupala na pozoruhodnou příčku. „Weltenfeind“ není totiž klasickým hitovým nářezem z jejich nožířské firmy, příznivce starší tvorby bude zřejmě očividně nudit a ti, kdož čekali pokračování alko-humorného tažení, budou asi taktéž zklamáni. Absurd nám s každou novou sestavou mění kabátek. Aby ovšem jednou nevyměnili norkový kožich za bezdomovecký pršiplášť…


Druhý zářez – či spíše druhá zastávka? Nazývejme to, jak chceme, ale jedno je jisté. Po smrti Grimnira Wotansvolka mne účast na tomto split albu ze strany Grand Belial’s Key překvapila nemálo. Nicméně odkaz vynikajícího díla „Kosherat“ z roku 2005 zkrátka nedal spát a tak jsem se ponořil do hudby s nejedním očekáváním.
Alespoň jednou věcí jsem nebyl překvapen – hustým brutálním pohřebním dýmem, jenž halil každou z jejich skladeb i zde. Ponurá záležitost hned od prvního poslechu, jednoduše taková, že vaše představivost nabírá nových obrátek a vy se noříte do prazvláštních a fantaskních vizí (i když… raději pomlčet…). Byl jsem však překvapen tím, že se zřejmě jedná o jakési starší raritní nahrávky, které jsem do té doby neměl možnost slyšet. Usuzuji tak z poněkud uskřípanějšího zvuku nahrávky a občas jsem identifikoval i určité „říznutí vedle“ po technické stránce, což ve mne evokovalo atmosféru staroby. Možná se zkrátka mýlím a Grand Belial’s Key zkrátka připravili novou nahrávku s jinačím zvukem než na „Kosheratu“, s novým vokalistou, který mi Grimnira jen připomínal. Toto jsem vyextrahoval ze svého mála vědění hudební alchymie. Kdo ví? Na stranu druhou, vlastně to není to hlavní. Za podstatné bych považoval fakt, že se jedná o důstojný náhrobek Wotansvolkově hudební osobnosti, jenž za sebou nechala hodiny bestiálních řevů. Čtyři skladby, čtyři ohlédnutí a prokousání plísní a prachem tohoto hudebního umu, podložené nesvatými kytarovými sóly, šlapajícími bubny a záhrobním řevem skutečně přináší dosti hluboký zážitek, a to i za předpokladu, že hlavním aktérem této desky nejsou jen oni, ale další dva aktéři. A je na čase vyhrabat na světlo toho třetího.


Kdo si myslel, že přítomnost Sigrblot lze považovat za třetí kolo u vozu, dostal v závěrečném partu velmi zákeřnou a překvapivou ránu sekáčkem přes své kritické prsty. Nikdy předtím jsem nic od této anonymní tříčlenné formace neslyšel, album „Blodsband“ se ke mně předtím nedoneslo. Poslech Sigrblot byl proto pro mne unikátním a čímsi jedinečným. Bohužel ani po několika posleších nedokážu přesně popsat, co je jejich hudba zač. Ale kvůli Vám se o to alespoň pokusím. Představte si tíživou, ponurou a chaotickou hudbu, která tvoří těžko čitelný, přesto však nesmírně zajímavý základ podložený bicími. Místy se objeví jímavé kytarové sólo, popřípadě akustická kytara. Občas se mihne ozvěna nějaké rozmluvy či proslovu, ale hlavní část slovního projevu je dána šeptavému vokálu. Místy jsou party pomalé, až pohřebně utahané, místy zase zběsile rychlé. Jindy dokonce tahle hudba nepůsobí normálním dojmem, tedy zpravidla vždy po zapnutí. Přičemž procitnutí se nachází někde mírně za časovou hranicí konce nahrávky. Musím konstatovat, že hudba Sigrblot pro mne přináší něco zvláštního a pozoruhodného. Není to muzika pro každou chvíli, ale jeví se mi neskonale zajímavou a psychotickou v těch dobře vytipovaných chvílích. Od prvních minut Vás totiž ováže svým přetajemným až duchovním kouzlem, které se jako tenká nit pomalu obtáčí kolem Vašeho vědomí, občas doslova škrtí a zařezává. Toto bych ani nenazval cestou do jiného rozměru, vesmíru. Spíše se jedná o zdařilé balancování mezi realitou a sněním v souběžném čase. Takové jsou poslední skladby tohoto split alba v režii těchto švédských anonymů. A dle mého názoru to není čas vyhozený oknem.


Zbývá mi posledních pár řádků… „Weltenfeind“ již poněkolikáté dohrál a v místnosti se válí pouze sklíčené chuchvalce ticha. Nervosní upocené prsty kloužou po umělohmotné klávesnici a dá se říci, že mi neviditelný oheň rozhodování a nervozity škvaří dokonce i nehty. Jak mám toto dílo objektivně rozsoudit? Jaké vyjádření ode mne všemocná kritika čeká? Do jisté míry chápu „Weltenfeind“ jako do nebe volající brutální přehlídku bestie Absurd v novém kostýmku, na druhý pohled se ale jedná o důstojný tribut pro jednoho ze zesnulých členů Grand Belial’s Key… a vlastně i pro celou skupinu. A co Sigrblot? Ne, ani na ty nelze zapomenout, protože jim patří přesně třetina mého obdivu na tomto split albu. Jejich prazvláštní nedovřená dvířka do světa nových rozměrů mne o tom jen utvrdila. Když se nyní mé prsty smaží na ikonkách písmen a můj mozek se nachází destilován v nejrůznějších křivulích a zkumavkách, nemohu přesněji určit, kdo se mi líbil více či méně. A ani se o to nechci snažit. Dle mého nejčistšího svědomí byl proveden úctyhodný výkon, na němž se podepsali všichni aktéři rovným dílem. Inu, rozsuďte sami, já pro dnešek knihu hříchů zaklapnu.

„Weltenfeind“ je dle mého názoru jedno z nejlepších splitek, které jsem měl tu čest za svůj krátký život vyslechnout. Stalo se pro mne zajímavou možností vychutnat si nějaký hezký nadstandard a nasát trochu staroby a novoty zároveň. Tahle šedočerná hodinová stopáž se totiž nemusí nutně stát jen roztomilým dárkem pro Vaši blonďatou přítelkyni ve znamení Vah, ale jistě oblaží i Vaše smysly. Nebo jsem Vám snad někdy poradil špatně?