Bylo mi jedenáct, snad dvanáct, když jsem se z vlastní vůle prohrabával tatíkovými přihrádkami, které přetékaly spoustou kvalitní hudby na kazetách. Zda tomu chtěly vyšší moci, či bylo-li to zapsáno v knize osudu, je dnes již prakticky jedno. Avšak pointa tohoto retro rozjímání pramení v tom, že tenkráte jsem měl to posvátné privilegium pustit si legendární britskou skupinu Pink Floyd. Při vší úctě ke všemu, co jsem kdy slyšel, je toto snad jediné uskupení, které si v mých očích zaslouží nálepku kultovnosti. Osvědčená kombinace Waters – Gilmour – Wright – Mason (a Syd Barrett) mne provází hudebním světem už od nepaměti. Floydy jsem slyšel už jako malé batole, kolébající se do rytmu, jako pubertální klacek, jenž nenápadně pokukuje po svých spolužačkách, jako student střední školy a maturant. Ne, prosím nesmějte se, jsem skutečně Metuzalém jak vyšitý, přesto jen si dovolím tvrdit, že s touto skupinou budu zřejmě spjat ještě notný úsek svého běhu na sedmdesát až sto roků života. I to byl patrně jeden z důvodů, proč jsem se utopil v Bleeding Heart Narrative. Možná by bylo slušné a taktní vysvětlit, co si neznalý posluchač může představit při přečtení tohoto jména. BHN (jak sám autor toto předlouhé jméno zkracuje) je projekt Olivera Barretta (zvláštní – nepodařilo se mi zjistit, zda je tento člověk skutečně příbuzný se Sydem Barretem – „bláznivým démantem“ a legendárním kytaristou Pink Floyd – či je to jen ironická a trefná souhra náhod.) a jeho hostů, kterému domov skýtají deštěm provoněné ulice města jménem Londýn. Co se týče hudební zařaditelnosti, máme tu čest s psychedelickým noise/ambientem, jenž je okořeněn zajímavou sbírkou hudebních nástrojů. Výrazněji zaklepal na dveře demo kouskem „This octopus is going to eat your face“ či beta versí „All that was missing we never had in the world“. Ta se po roce konečně dostává na můj stůl v plnohodnotné podobě. Nutno dodat, že Oliver a přátelé jsou velmi svéráznou a osobitou komunitou. Krom hudební produkce se věnuje i výtvarnému umění či filmu. Nuže, mám tu před sebou na talíři malou medúzu. Různě se kroutí, svíjí a vypadá neskutečně zajímavě. Avšak před tím, než se začnu věnovat pitvě, chtěl bych se zeptat těch, co neutekli: „Těšíte se tak, jako jsem se těšil já?“ Samotná hudba BHN je specifický oříšek, vyžadující určitou dávku snivosti a fantasie. V kompozici celého alba se postupně prolínají nejrůznější zhmotněné nápady skrz na skrz spektrem žánrů. Začněme třeba u noise. Není třeba obav, mladý Oliver se nechal Japonskem inspirovat tradičněji. Nečekejme tedy žádné masochistické ceremonie. Jde spíše o spirálovitě stáčený hluk s charakteristickým skřípěním; nevadí mu však lehce ubrat na síle či vhodně zhrubnout. Odměnou za mírně obskurní poslech nechť je obrazotvornost a pocit katarze, který po soustředěném poslechu plasticky vystoupne. Nestihnete však ani vydechnout a již se z ruin rámusu noří prazvláštně znějící klavír. Povolím-li ventil ve své hlavě a přišourám se blíže nereálným spekulacím, zní vše jak hrané ve spodním patře. Nebo pod vodou. Další momenty patří podobně znějícím houslím. Dotváření fantaskních světů graduje. Sem tam zableskne mezi kamínky na dně stín čistého hlasu – v kombinaci s hudbou jsou některé momenty jako vystřižené z „More“ či „Obscured by Clouds“ od Pink Floyd. Houslové pasáže svou třpytivostí budí dojem rozbřesku, lehce dýchají až skoro keltskou atmosférou. Jiné části voní po moři. Sem tam na křídlech bílých racků či medúz a chobotnic proklouzlo do hudebního přednesu i trocha japonské kultury. Vycítit její vliv není těžké, sem tam sama nenápadně proklouzne mezi zvuky v pestrých šatech. A přesto není nikterak výrazná či dokonce drzá jako rozmazlená kočka. Jemně a s grácií se vždy objeví a vždy se schová.
Pocity, které se mne zmocňovaly, byly zpravidla velmi intimní a melancholické. Ilustračně je nazývám „čistými radostmi“. Nelze popřít jistou meditativnost nahrávky, její mírné mazlení se s nereálnem a průvodcovskou úlohu v niterních krajinách. Zapnete si album, pohlédnete někam do neurčita a za chvíli již Vaše nohy obepíná bílá mořská pěna, bílé ptactvo poletuje s lomozem nad hlavou a bodce světelného kotouče zlehka probouzejí únavu…
Kolébá a přesto nedovolí usnout. Toť ukolébavka radostné samoty.
Nesmírně si cením faktu, že „All that was missing…“ patří do kategorie nevypnutelných nahrávek. Jednoduše tato hudba posluchače pohltí a obtočí svými chapadly, že prakticky není možné uniknout až do doby, než poslední tóny zaniknou pod podlahou pokoje. Jedním slovem skvost.
Dopisuje poslední řádky této recenze, přemýšlím nad tím, co by mne skutečně mohlo donutit nedat Bleeding Heart Narative vysoké hodnocení. Kdepak, žádné výhružky, ani dva pánové v černém za mými zády, dokonce ani maminka mne nepřesvědčí a nevyděsí. Zkřížil mi cestu hudební úkaz, na který jsem čekal. Kousek cihly ode zdi, kterou započali Rog, Dave, Nick, Rick a Syd. Výtvor originální a hypnotický. Nebojácně se vrhá do neznámých experimentů, avšak neztrácí onen feeling, kvůli němuž by leckterý starý hippie byl ochoten zaprodat svou duši horoucímu peklu. Zbývá stupínek k pomyslné dokonalosti.
