„Jedině Smrt ve Světě nespěchá,
přichází pomalu a v klidu….“

Jenže vysvětlujte to umrlému, zesnulému, umrlci, či mrtvému, natož, když právě zemřel. A ještě k tomu, pokud jeho tvář z bahna vytahují právě THE STONE. Přesně právě těch pět slov je určujících pro celkový tepot téhle desky. „Kameny“ si zkrátka prozpěvují o mrtvých a „Umrlce“ zcela zasvětili Smrti. Kolikrát se polemizuje o black metalu, tolikrát slyším názor, že by měl být o Zlu a o Smrti. A pak si kapela vybere a dočká se kritiky za vyznění. Konec polemik, důležitý je především obsah.

To, že Srbové míchají více metalových stylů, nikterak zvlášť nepřekvapí. Na to jsme si konec konců mohli zvyknout už v minulosti. Zásadní věcí ovšem je, jakým způsobem to dělají, jaké je k tomu vedou důvody, a proč očekávat od novinky právě toto. Musím se přiznat, že první poslech téhle fošny mě osobně překvapil. Vyhrnul se na mě brutální thrashový nátěr v podobě poněkud chaotického úvodu titulní „Umro“, zběsilost maximální, ovšem musím uznat, že i precizně zpracovaná a při prvním poslechu jsem úplně přeslechl to, co se odehrávalo v jejím závěru. Ale o tom později. Druhá „Zlo je vždy krok napřed“ se mi jeví jako celistvější, možná i údernější, což způsobuje ponejvíce určitě její rytmický náboj. Narozdíl od předchůdkyně, kterou zmítal L.G změnami rytmu, druhou drží jedoucí jedním směrem. Dvojka se tak stává jednou z nejucelenějších skladeb celého alba. A nic na tom nezmění thrashové kytary ani vokální linky tíhnoucí směrem ke kovu smrti. Jasně viditelné skloubení různých stylů, které v tomto případě funguje na výbornou. Podobnou zmínku nelze učinit o následující „Krvav Ceo, Nigde Nijedne Rane“, písni, jež obsahuje mnoho zajímavých momentů rozličných hudebních žánrů, jenomže poměrně čitelně separovaných, což na jednu stranu zajišťuje THE STONE jakousi neoposlouchatelnost, na straně druhé ovšem působí jako dynamit hozený do hromady lidských torz. Ve výsledku jde především o to, že všude leží kusy různého masa, jinde kost a na zdi je přilepené oko. Trojka je roztrhána na kusy. I když přeci jen uprostřed skladby v death metalovém rytmu zní velmi zajímavě až heavy metalové kytary pánů Marka a Demonetra. Instrumentálně pecka, všechna čest, ale ta rozpolcenost na mě nepůsobí nejlépe a sóla v samém závěru mi přijdou až zbytečná.

Sám s prstem na spoušti se tak raději oddám tracku následujícímu, který působí zase o něco uceleněji, tedy až do doby, kdy se začnou odehrávat kytarové eskapády, ze kterých vypluje sólo, nyní mnohem krásnější a koncepčně lépe vklíněné. „Prst Na Obaraču“ funguje a dokážu se pro ni nadchnout. Dalším důvodem, který pro to mám, je zajímavě znějící střídání hlasů obou vokalistů. Jako vichřice bijící do stromů útočí na mé sluchové orgány „Jesti Srca Ljudi“, ke své smůle se ovšem asi čtyři minuty před koncem zklidní a přehoupne do roviny jednoduché rockové hravosti. Zajímavých momentů v ní lze nalézt skutečně hodně, možná by to vydalo na dvě samostatné skladby. Výtečná je především basová kytara. Tady by určitě mělo být vyřčeno, že se jednalo o dělbu práce, takže zrovna v probírané „Jesti Srca Ljudi“ ji má na svědomí Demonetraz /dále i ve 3,7/, na zbytku alba s tímto nástrojem pracuje Kozjelnik. To je ta věc, kterou jsem při prvním poslechu vůbec nevnímal, a přitom je to tak výrazný prvek, že bych se měl stydět. Musím uznat, že ať už drží basu jeden nebo druhý, ovládají nástroj bravurně. Kozjelnikovo provedení je hravější /zejména 1,6/ a Demonetrovo přímočařejší, ale to je asi jediný rozdíl. Jinak jim není absolutně co vytknout. Přes šestou snad až nebezpečně vysoko hnanými kytarami silně rozháranou „Cestu k nalezení Smrti“ se k ní skutečně dostáváme a já tedy rozhodně neočekával, že to „…U Smrti“ vypadá jako na jachtě bludného Holanďana. Vrzání ráhen ale přesně tohle prostředí evokuje. Neočekával jsem rovněž takové zklidnění celkové produkce THE STONE. Jde o velmi zajímavý prvek hned ze dvou důvodů, v tom ukrutném mazci, jímž kapela až doposud nešetřila, přichází klidná atmosférická pasáž složená z piana, prapodivných zvuků, a několika těžko popsatelných hlasů ze záhrobí mučivě dštících do andělského vokálu ženského. Druhý důvod je mnohem prozaičtější, kompozice mi přijde jako dělič, poslední „Kralj Je Umro“ je záležitostí z mého pohledu ryze death metalovou od počátku do konce /je to i přičiněním nástupu z ticha do obrátek/, a nevím proč, ale její poslech mě oslovuje stále víc a víc. Možná vokály jsou tu velmi pěkné, a proto ji mám rád a hlavně to finále. „Kralj Je Umro, Umro, Umroooooo!“


Finále dosáhla i tato recenze, je tedy čas na shrnutí dosažených poznatků. „Umro“ není deska na jeden poslech, je potřeba se do ní vzemřít. Já sám jsem vyzkoušel různé varianty poslechu od sluchátek po stereo rozšířené na 5.1 zvuk. A chce to reproduktory a poměrně nahlas, pak vynikají detaily mnohem více, když se třesou stěny místnosti. THE STONE jsou bezesporu legendou jihoslovanského metalu, za ty roky už vědí, co chtějí. A chtějí mít na placce trochu od toho poctivého starého metalu, i když v kombinaci s moderním zvukem a kapkou toho alternativního kytaro-basového šílenství. To je tak, když jste instrumentálně zručný /celá kapela bez výjimky/ a za každou cenu trváte na tom, že to tak bude. Způsobíte si tak rozpolcenost svého díla, se kterou se tak nějak dopředu počítá. Z novinky ovšem sálá o něco více, než tomu bylo v minulosti. I když může jít o subjektivní pocit, nesporně to v mých uších a myšlenkách sráží tuto desku mírně dolu. Jinak jsem ale spokojen. Umíte poslouchat heavy metal? Umíte poslouchat thrash metal? Death a black? A umíte je poslouchat všechny najednou? Pak nebudete mít s „Umrlcem“ vůbec žádný problém, protože velice pravděpodobně umíte poslouchat THE STONE.

K recenzi poskytl: Folter Records