Kdyby neexistovala jistá spojitost s německou úderkou Lunar Aurora, po MORTUUS INFRADAEMONI by jistě neštěkl ani pes. Osobně mi hudba „slavnějšího“ projektu není příliš po chuti, takže tento názor šířím pouze z doslechu… To, že ho šířím, však neznamená, že s ním také souhlasím.„Imis Avernis“ je skutečně velice výstižné pojmenování, jelikož s pomocí tohoto aktuálního počinu sestoupíme do nejhlubšího podsvětí ryzího undergroundu velmi snadno.
V tomto případě nelze začít jinak, než mírným ohlédnutím za minulou deskou „Daemon Qui Fecit Terram“, která byla vskutku šílenou kompozicí. Ať už vzpomeneme na extrémně syrový a neotesaný zvuk, psychedelické pasáže a především nepříliš (barevností a pestrostí) originální a rozdílné skladby.
V této chvíli je všechno to, co bylo zmíněno o odstavec výše, umocněno několikráte větší silou! Hned na začátek je vhodné upozornit, že ne každý posluchač musí mít na podobnou hudbu žaludek. „Imis Avernis“ je typické tím, že málokterá skladba spadá svou délkou trvání pod sedm minut. Po celkovém sečtení se dostaneme na cifru jedné hodiny. Při představě velmi jednotvárné, prostupující se okultní muziky, se mohou vznést obavy, jestli je vůbec možné, aby deska podobného charakteru vůbec dokázala přilákat a uchopit posluchače.
V dnešní době, kdy prakticky kdekoliv a v jakoukoliv denní dobu seženete sto různých kopírek solidních a známých kapel jako Marduk, Mayhem, Dark Funeral atd., jsou MORTUUS INFRADAEMONI naprostou raritou.
Poslech alba není v žádném jednoduchou záležitostí. Pokud si projedete několik skladeb jen tak na zkoušku, nemáte šanci uspět ani vy, ani „Imis Avernis“. Je třeba, abyste ho poslouchali znovu a znovu, jen tak dosáhnete naprosto vyrovnaného pocitu pochopení a docílíte slastného konce meditace.
Ano, MORTUUS INFRADAEMONI slouží výhradně k silně expresionistickému dýchánku a následnému rozkladu duše. Černota a neuchopitelné zlo již číhá na každém kroku… Není cesta zpět!
Silná vrstva nerozpoznatelnosti a neprostupnosti byla vytvořena zcela záměrně a nutno říci, že naprosto geniálně.
Kytary, kytara, kytarou? Často přemýšlím, jakým způsobem tato německá dvojice komponuje, komu se rodí v hlavě tyto chorobné výjevy utrpení?
Oba dva pánové se rovněž střídají u mikrofonu. Po delším pozorném poslechu a „rozboru“ textů jsem docílil poznání, že každý hlas symbolizuje určitou stranu věci a osobnosti. Vokály se zde lehce utápí v promiskuitních kytarách a zběsilém tempu bicích, ale dohromady tvoří výborný výsledek. V takovémto chumlu nejasnosti přece nemůže dominovat klasický a srozumitelný vokál. Dílo by ztratilo svou tajemnost.
„Imis Avernis“ je oříšek obřích rozměrů, jeho slupka vyniká tvrdosti ocele, avšak jeho srdce, ležící někde tam hluboko v pekle, skrývá děsivé tajemství.
Labyrint se otevírá, prosím, vstupte!
