„Noisax Jazzostrial Fractamental“, docela zvláštní název alba, co? Ale přitom tak výstižný. Když trochu zapátráte do pozadí vzniku desky, či si prostě album pustíte, název se záhy vysvětlí sám. „Noisax…“ je výsledkem spolupráce/improvizace domácích hlukově - industriálních NAPALMED, ve složení RadeK.K a MartiN.B. Společně s nimi se na albu podíleli i japonští pánové Hiroyuki Fujiwara (saxofon, digitální piáno) a Teruhiro Shiojima (fraktální kytara). Myslím, že mohu na rovinu říci: „Noisax Jazzostrial Fractamental“ není žádný destruktivní výplach! Ulevilo se vám? Nemělo by. :) Místo toho album nabízí širokou škálu zvukových vrstev, drobných „melodických“ kudrlinek a loopingů. Je mnohem jednodušší vypnout u agresivního frekvenčního deliria, než u podobné změti různých pazvuků, která na první poslech ani nedává smysl. Zde je holt třeba se trochu zaposlouchat. O to větší je pak odměna…
Stěžejní část alba tvoří dvě půlhodinové skladby „D-sax Weirdax“ a „FractaScape“. Ty slouží zmíněným hostům jako hřiště. V první jmenované je to saxofon pana Hiroyukiho, kdo za industriálního lomozu určuje chod věcí. V té druhé má hlavní slovo Teruhirova „fraktální“ kytara. V případě „FractaScape“ mám docela jasno. Hluk a kytara k sobě zkrátka pasují. Shiojima v naprosté většině případů upouští od nesmyslných kytarových masturbací a je schopen tvořit kvalitní vrstvy zvuku a drobné melodické linky. Odvážil bych se i říct, že se chvílemi jedná o parádní hluko(vo)vý rock’n roll! :)
Horší to je v případě „D-sax Weirdax“… Ne, že by skladba byla špatná. Svým způsobem je zajímavější a experimentálnější. Zcela rozhodně je však chaotičtější a ulítlejší. Žel, při poslechu mám pocit jakési nevyrovnanosti. Občasné nudné momenty mi kazí celkový dojem ze skladby. A to tak, že dost! Pokud bych ale tyto škraloupy pominul, žasnu nad jinak parádní gradací. Saxofon skutečně umí divy a i když občas zní až moc chaoticky, dává všemu tomu lomozu energii a zajímavost. Musím vypíchnou moment cca v půlce skladby, kdy se z jednoho reproduktoru line šílený noisaxofonní bordel a z druhého krásná, až tklivá, melodická linka. To vše s vkusným průmyslovým doprovodem.
A aby vám z toho všeho pukla hlava, tyto dvě skladby jsou přerozděleny třemi kratšími, avšak fungujícími na podobné bázi. I s podobnými klady a zápory. Minimálně v první skladbě „Pciano" je kombinace „kočka lítá po piánu, pejska mele hydraulický lis“ dosti nudná a mimo. Naštěstí, než „Noisax Jazzostrial Fractamental“ skončí, je i tento nedostatek napraven a „PianOmputer“ už opět baví a příjemně album uzavírá.
Ještě dva týdny zpět bych byl na slova chvály hodně skoupý. Měl jsem docela velký problém do nahrávky proniknout. Snad za tím bylo jiné rozpoložení, či prostě jen chuť nahrávku dostatečně naposlouchat a posléze strhat. Ale zvládl jsem to a našel jsem si své, i když to skutečně nebylo lehké. Pokud na podobné věci nemáte nervy, raději se „Noisax Jazzostrial Fractamental“ vyhněte velkým obloukem. Pokud máte ale trpělivost a chuť se pitvat ve struktuře zvuku a hudby, tak go on!
K recenzi poskytl: Napalmed
