Tento rok, zdá se, bude ještě plný překvapení. Bohužel v mém případě je těch nepříjemných možná více, na druhou stranu ta pozitivní občas tento nepoměr příjemně vyvažují. Jsme v polovině roku a už máme v rukou hezkou řádku kvalitních titulů. A teď tohle. No, vlastně počkat! Že není novinka od THY CATAFALQUE překvapením? Pravda, pravda, od časů „Tûnõ Idõ Tárlat“ nebo „Mikrokosmos“ ušla skupina značnou cestu. A co jiného lze čekat než kvalitně zahraný nadstandard. Proto by místo slova "překvapení" snad lépe figurovalo slovo "šok". Až takový "standard" se totiž nekoná, ale to sami brzy zjistíte. Maďarské duo Kátai / Juhász skutečně celých pět let nestálo na místě. Výsledek tohoto pětiletého "mlčení" mám nyní před sebou a, upřímně řečeno, docela mi vyrazilo dech. Když jsem prvně slyšel THY CATAFALQUE, okamžite jsem si je zařadil jako velmi zajímavou skupinu, která netradičním způsobem modeluje standardní postupy a prvky a naopak z netypických aspektů vytváří dokonalou klasiku. Jejich nesmírně originální zpracování mě proto i jaksi nabudilo na připravované album, kolem něhož se neslo jedno tajemství za druhým. V současné chvíli, s hlavou vyčištěnou a naprosto soustředěn, cítím, že to nebylo marné čekání. Pánům se povedl úctyhodný kus.
Takto to nějak dopadne, když se starého, honosného kabátu ujmou šikovné ruce, a rázem tu máte oblek, se kterým byste se ve společnosti nemuseli stydět. Ustřihnout tuhle, přišít cosi támhle, tenhle žánrový knoflíček přesně na kapsičku... Když nad tím přemýšlím, netuším jak jinak rozvrhnout stádium hudby THY CATAFALQUE. Práce na albu, vyšperkovaném řadou hostů a rozličných nástrojů, rozvířila klasické hudební pompéznosti, vyšperkovaná a nenechávající každou druhou nitku, každé smítko ve svém původním stavu. Nezmizely ony monunemtální orchestrální pasáže ani hutná kytarová dogmata namáčená v agresi, zároveň však skupina od svého předešlého alba více zaexperimentovala. A tak najednou mocné a impozantní pasáže, jež bych přibil na vrub Nagashovi a jeho The Covenant, vyšumí černou dírou samplů do jakési lehce diskotékové variace na osmdesátá léta, sem tam zavoní jazz a tu a tam se ke slovu razantně přihlásí smyčcové nástroje. Není to však pražádný chaos, nýbrž naprosto skvělé a nápadité sestavování jednotlivých aspektů do sebe tak, aby spolu vytvářely dokonalou harmonii a vše pasovalo na svá místa.
Co jsem měl možnost sledovat, troufám si tvrdit, že jsem nezaregistroval skladatelské karamboly, jako nenávaznost či špatné přechody - to už pokazilo hodně výtečných alb. Zde je jasný rukopis, vše má své místo, tón po tónu. Jakmile posluchače pustí dusivé černoty vesmírných zákoutí, uchvátí a zaujmou jej propracované party klasických nástrojů. I elektronika zaexcelovala. Veškeré samply, přechody, orchestrální prvky a místy až "industry" atmosféra, umocněná hlasem z amplionu či "kovovostí" některých částí, stojí za to ocenit. Přirozenost, skladatelská lehkost a minimum klišovitosti (mnohem méně než tomu bylo u „Tûnõ Idõ Tárlat“ - i když nic není dokonalé) tak staví „Róka Hasa Rádio“ na mnohem vyšší příčku, nežli leckteré symfometalové velikány. Ani klasické blackmetalové umění nestojí pozadu. Ať už propracovanými, či jednoduchými riffy dokáže nová deska zaujmout a tato její složka skutečně nenudí.
Neodpustím si však jistou kritiku za občas přehnanou přímočarost a sem tam prosakující "black'n rollovost" některých částí. I když jako umocnění k silné atmosféře a orchestrálnějšímu zbytku je to velmi dobrý tah, nedělám si v něktewrých místech iluze, že mi nebudou lézti na nervy, přestože v tuto chvíli probleskují mou hlavou a skutečně mne baví. To však destíky prvních poslechů nemohou nikdy určit. Na druhou stranu je lepší být připraven na vše a já osobně bych preferoval složitější čitelnost. Tyto výtky stabilizuje profesionálnost nahrávky a zábavná agresivita jako kontrast k psychotické monumentálnosti. Vážnější problém jsem neshledal ani u automatického bubeníka. Vzhledem k tomu, že se veliká část alba topí v elektronických žertech a úchylnostech, se troška té "syntetiky" zkrátka ztratí. Respektive vůbec nevadí, dokonce některým pasážím dodává futurističtějšího rozměru, v čemž si se spoustou prvků může podat ruku.
Nahrávka čítá zhruba hodinu a osm minut a za tu dobu jsem nezažil jediný pocit nudy. Napomohla tomu i mimořádně hustá atmosféra - doslova lógr, co zbyl na dně koflíčku staré paní. Podá ruku a vtáhne do víru samotné hudby. Jde o herrgottsky uchvacující pocit, místy nepříjemně ostrý tlak vůči vaší lebce, jindy uvolňující katarze. Snad je to jako být vypuštěn do prázdna, či prožít si menší kóma. Ruku líbám a s úctou leštím botky. Je za mnou úctyhodný úlovek.
A ejhle, máme tu zase konec. Než jsem album dostal do rukou, slíbil jsem si, že budu tvrdý a neoblomný. Tak tedy nevím, zda jsem splnil svá předsevzetí. Tak či tak, THY CATAFALQUE připravili kvalitní a výtečný kousek. Hrátky s bizarností, oprášení starého hudebního šatníku, trocha zvrácené gastronomie v originálním meziplanetárním mixu bude snad dobrou odměnu pro všechny chtivé nedočkavce. Snad budete spokojeni stejně, ne-li více nežli já, neboť toto album je bezesporu výjimečné. Co dodat? Snad jen, že se třeba uvidíme někde na oběžné dráze známých i neznámých planet při čarovném poslechu.
