Když se člověk poohlédne ven z okna svého bytu, může spatřit opravdu ukázkový neduh. Déšť, vítr, smog aneb dokonalá městská idylka tohoto času. I toto počasí má však jedno výrazné plus. Kdo by se nyní dral ven? Lépe je zůstat v teple svého příbytku a využít volné chvíle k poslechu své oblíbené hudby. V této chvíli se nikdo nemůže vymlouvat na to, že není dostatečný přísun muziky. Stačí hrábnout do peněženky, případně nabít pay-pall… S novou „prací“ švédských MARDUK se má mysl nemůže ubránit lehké skepsi.
Předchozí album „ROM 5:12“ bylo pro mnohé fanoušky velmi zásadní. Uskupení kolem Ariocha „lehce“ zamíchalo karty a vytvořilo svým způsobem velmi odlišnou nahrávku (k povaze minulých desek). Ať už však byla deska jakkoliv novátorská, měla své kouzlo a původní duch MARDUK nad ní stále ještě poletoval.

Nyní je pár let tu a tam a dnešní „Wormwood“ zakládá mohutný útok. Musím připustit, že nahrávka lehce „zavání“ již svým nepříliš povedeným, ba přímo komickým přebalem. „Nowhere, No-One, Nothing“ je prvním hřebem směřujícím do těla Kristova. Velice příjemná rychlopalba podpořená opravdu stoprocentním vokálem. Na úvod zajímavá rozehřívačka. S druhou skladbou v pořadí však nahrávka dostává naprosto odlišný kabát. Kdo jste čekali změny, vývoj, říkejme tomu jakkoliv, jsou ZDE! Na tom všem by však nebylo nic špatného. Kapela se prostě posunula dál. Tak by tomu koneckonců mělo být vždy, pokud nechcete upadnout mezi ty kvanta průměrných kapel. Nepříjemné však je, že hned od začátku víte, odkud vítr vane. Již s prvním poslechem si domyslíte, jak velký prostor při skládání hudby nyní dostal vokalista Mortuus. Ano, nyní je velmi znatelné vše, na co Mortuus nejspíše nejen sáhl a kde zanechal svůj velmi čitelný rukopis. Pro někoho, kdo v životě neslyšel jeho projekt Funeral Mist, to bude zcela nové a možná i zábavné, ale v případě, že máte tuto Ariochovu bokovku pozorně naposlouchanou, budete výrazně znuděni. Řekl bych, že materiál, ač je vystavěn na velmi silných melodiích a pro MARDUK poměrně nestandardních kompozicích, ztratil své dlouholeté kouzlo. Posluchač chce především slyšet švédskou úderku MARDUK a ne jakýsi výplach trubek z toho, co se nevlezlo na nahrávku „Funeral Mist“. Pokud však patříte mezi ty šťastnější a jste s „Wormwood“ spokojeni, blahopřeji.


Osobně mi již delší dobu začíná vadit zvuková stránka všech „velkých“ kapel. Vše se na vás valí v ohromně přehlušené vlně. Výsledek má být co nejbrutálnější, ale opak je pravdou. Ve výsledku disponujete pouhým slepencem bez jakéhokoliv náznaku dynamiky. Pomalu se z tohoto jevu stává zákon. „Wormwood, Wormwood, Wormwood“ nevím, co si mám o nahrávce myslet. Vždyť takovýto materiál by byla schopna natočit každá druhá zaběhlá kapela s větším množstvím peněz, za které by si mohla dovolit profesionální studio společně se zodpovědným člověkem, který by se ujal jejich práce a provedl další „kosmetické“ úpravy. Holá pravda je taková, že skvělou produkci má dnes kdekdo. A samotná ukázková produkce dobrou desku nedělá, nebo snad ano? Neustále proto doufám, že „Wormwood“ byl jen jakýmsi stylovým nedorozuměním a za rok, za dva MARDUK natočí opět něco ve svém „klasickém“ stylu.

Nikdo ale neví, co bude zítra, natož za rok. Dnes však vím, že „Wormwood“ je tím nejslabším, co kdy MARDUK stvořili…