Táák, tahle po čertech vykutálená nahrávka je skutečnou ťafkou pro recenzenta. Už se mi dlouho nestalo, abych napsanou recenzi několikrát za sebou smazal. Stačilo si po sobě přečíst pár vět, pustit si některé ze skladeb opětovně a už tu byl rozpor ve výšce nejvyššího pražského věžáku. Když už mi bylo úplné ouvej, rozhodl jsem se, že napíši recenzi informačního rázu. Nechť se posluchači s touto nemilosrdnou porcí také poperou po svém. A nyní už rozluštění tajenky. Za tímto kanadským projektem nestojí nikdo jiný než vykutálený Annatar ze Sombres Forêts, jenž se překvapivě spojil se spřízněnou dvojkou ( Neptun/ Icare) z kapely GRIS. Když vezmeme v potaz, že poslední alba obou spojených sil jsou více než zdařilá, vychází nám z MISERE LUMINIS další slastná pravděpodobnost v podobě kvalitního hudebního zážitku. Kdekoho by možná napadlo jediné: „Bude mít společná konspirace více ze Sombres Forêts nebo z GRIS? Můj osobní názor je naprosto nejednoznačný. Na jednu stranu se sice lze setkat s vokály, které jsou mému uchu známé (střídají se o ně Annatar i Icare), ovšem celková atmosféra nahrávky mi přijde naprosto odlišná, což lze z hlediska účelu brát jako velké plus.

Album startuje podmanivými tóny skladby „Cines“, jež se ve své melancholičnosti opírá o zvuk řezavé kytary. Počáteční vsuvka poté končí klavírem, aby následně došlo k uvítání ceremonie „Le Mal des Siècles“, jež z plných sil pokládá karty na stůl a naplno tak ukazuje svoji hudební tvář. Ta se opírá o třeskutý zvuk (no, skutečně blížící se Sombres Forêts), středně rychlá tempa vyplňovaná jemnými kytarovými motivy, jejichž charakter dozajista kopíruje chlad kanadské zimy. Ještě intenzivnější zážitek je poté zabalen v „Ciel Tragique“. Rtuť teploměru stále klesá a klesá, ovšem paradoxně ještě o něco více vylézají na povrch uchu lahodící melodie, které ovšem rozhodně nelze postřehnout na první poslech. Další skladbou, jež stojí za připomenutí je hned následující instrumentálka „IV“, ve které dochází ke střetu dvou světů. Tento vypečený kousek je ve své podstatě hard core obalený black metalových zvukem. Snadno by se tak dalo říci: „Nic objevného!“ Byla by to však velká chyba. MISERERE LUMINIS k tomu všemu ještě přidávají vlastní rukopis a nenapodobitelné melancholické know-how. To se ještě intenzivněji projevuje při poslechu elegie „Senectus“, postavené hlavně na klavíru, samplech a v neposlední řadě i blackovém pozadí, které ovšem do zadumané kompozice vstupuje minimálně.


Hodně zvědav jsem byl na titulní skladbu, po které je vlastně pojmenován i celý projekt. Dokázal bych si představit, že právě tento megalomanský kousek byl zlomovým bodem pro tvorbu dalšího materiálu. Do jisté míry bych právě tuto kompozici označil za jednu z nechytlavějších, především závěrečná dvouminutovka doslova doutná po uvolňující gradaci, která je nakonec vypuštěna v posledních cca třiceti vteřinách. Výsledné rozuzlení? Rozhodně sázka na pochod plný ruchů! „Exulcarare“ nabízí efekt rozladěného rádia a to včetně praskání za přispění kytarových vibrací. Pak už jen smutný odchod za podpory klavíru...V biografu se poté rozsvítí světla, divák procitne a s nelibostí se navrátí do běžného života.

I přesto, že nahrávku kanadských čarodějů bezmezně obdivuji, stále jsem se s ní úplně nesžil. Vysvětlení proto nemám... Tímto bych se ale vrátil na úplný začátek recenze. MISERERE LUMINIS rozhodně nejsou záležitostí na první poslech. Jejich produkci je potřeba řádně vstřebat. Já osobně jsem ještě ve stádiu vstřebávání... I proto jsem nakonec nezvolil plné hodnocení. S úctou a respektem však volím o píď menší hodnotu. A nyní už zpět k tlačítku PLAY!