Na čtvrté pokračování již zaběhlého pražského minifestivalu Winter Metal Attack jsem byl skutečně zvědavý. S pořadateli jsme totiž začali spolupracovat již v minulém roce, avšak pracovní vytíženost mi tehdy nedovolila klub Exit v pražké Chmelnici navštívit. A co více, letošní ročník lákal nejen zajímavou nadílkou kapel, ale také křtem horké novinky hlavní kapely večera.
Hned u vstupu do klubu na nás však čekala velice nepříjemná informace o nemoci členů kapely BELTAINE, na které jsem se, abych pravdu řekl, těšil z celé akce nejvíce. Pořadatelé však byli k návštěvníkům vstřícní, a tak první stovka z nich dostala ke vstupence také první pivo zadarmo. Za tento „revanž“ dávám jasný palec nahoru – nejednou jsem byl svědkem toho, že při takto významné změně sestavy se návštěvník žádné kompenzace nedočkal. Samotný začátek akce se tedy posunul přesně o hodinu, na pátou odpolední.
Celý večer odstartoval revival švédských AMON AMARTH. Před začátkem akce jsem byl skutečně zvědavý na to, jakou bude mít tato tributní kapela úroveň. Ve výsledku jsem nemohl být v žádném případě zklamán, kluci měli svojí předlohu nastudovanou do detailu. Ačkoli neměl jejich set ani zdaleka takový náboj, jaký dovedou vytvořit regulérní AMON AMARTH, nebyli jsme svědky žádného propadáku. K lepšímu hodnocení chybělo klukům více profesionality a umu více zhutnit své vystoupení. AMON AMARTH REVIVAL vysypali z rukávu největší hity kapely a již početné publikum pod pódiem je přijalo skutečně vřele, což jsem absolutně nečekal.
Kapelu BAJONET, thrash metal since 2003, jsem vnímal jen ze vzadálenější místnosti chmelnického klubu, avšak nijak mě nezaujala. Thrash metalové prvky tam sice bez pochyb jsou, BAJONET na mě však působili jako trochu tvrdší bigbeat, což jsem si zpětně potvrdil i při poslechu ukázek na jejich internetovém profilu. Škatulka, kterou se pražská kapela honosí, je pro mě víceméně okrajovým žánrem, tudíž mě musí taková kapela zaujmout buď svým nekompromisním nasazením, neobyčejně kvalitní hudební složkou, případně kombinací obojího. A to se zde jednoduše nestalo.
Na historicky posledním koncertu se představila melodicko metalová kapela CREED OF LIFE. Narozdíl od posledního koncertu v rámci „Meán Fórmháir – Svěcení podzimu tour“ v Plzni se nyní kluci a hlavně tedy slečna dali poslouchat lépe. Ikdyž je pravda, že hlavním problémem byl pro mě opět Adrianin zpěv. Například mně naprosto uniká, proč si opět vynutila cover skladby „Nemo“ od finských NIGHTWISH, když jej nemá šanci rozumně vyzpívat. Nic se nemění na mém názoru, že po kytarové stránce mě kapela naprosto neoslovuje, nicméně CREED OF LIFE na svém posledním koncertu působili poměrně sympaticky.
Málokomu se povede, aby po jednom představovacím turné nabral tolik lačných fanoušků dychtících po dalších a dalších koncertech a zároveň nebyla jeho hudební produkce levnou zábavovkou. Přesně tohle se podařilo nedávno vznilé kapele CRUADALACH - nové vycházející hvězdičce české metalové scény. Nemá cenu jakkoli rozebírat hudební styl, kterému se kapela věnuje – o něm si můžete přečíst v reportáži na již zmiňovanou plzeňskou zastávku „Meán Fórmháir – Svěcení podzimu tour“ (zde << odkaz), lepší je rovnou se vrhhnout na zhodnocení vystoupení samotného. Pod obrazem právě dokončovaného proma, které nejlépe ukáže, jak na tom kapela ve skutečnosti je, se CRUADALACH rozhodli pořádně nažhavit pražské publikum. A to se jim bezdebat podařilo. Početný zástup pod pódiem dával za pravdu mé první větě tohoto odstavce. Lidé již po několika odehraných koncertech směle notovali s kapelou. A i na pódiu šlo o skutečně energickou a našlápnutou show. Radalf a hlavní mozek Ax dali za pravdu mé minulé výtce o dvou zbytečně podobných vokálech a „práci“ si rozdělili lépe – nebo na mě to tak alespoň působilo. Občas se sice zdálo, že vokály nejsou úplně čisté, nicméně definitivní hodnocení bych si skutečně raději nechal až na dobu po poslechu studiového materiálu. Jinak není CRUADALACH co vytýkat, spíše bych se mírně ohradil na zvukovou stránku setu, která do značné míry pohlcovala lidové nastroje a nenechala tak stoprocentně zaútočit produkci kapely.
Hlavní hvězdou večera a největším tahákem byli bezesporu melodičtí metalisté SIX DEGREES OF SEPARATION, kteří na Winter Metal Attack 2010 hodlali pokřtít jejich novinkovou desku „Of Us“, s čímž jim posléze pomohla i známá persona z mediálních kruhů Michal Husák (Madhouse, Spark, Pařát...). S kapelou jsem zatím neměl tu čest, avšak právě po vydání novinky se ze snad ze včech stran valí velice pozitivní reakce. Kluci produkují technikou načichlou metalovou hudbu s propracovanými motivy a postupy a navíc velice kvalitním čistým vokálem. Onen vokál byla také první a nejzásadnější věc, která mě hned po začátku jejich vystoupení totálně posadila do židle. Profesionalitou a herním umem nabitá hodinka v jejich podáním byla třešničkou na dortu všem hudebním gurmánům. SIX DEGREES OF SEPARATION to od začátku do konce parádně šlapalo, nikde nebyl žádný problém. Probrali jsme se jejich prvotinou i aktuálními perličkami a pokud nebylo řádnou pozvánkou k poslechu „Of Us“ toho pražské vystoupení, pak už snad nic. Klobouk dolů.
Závěr celého večera patřil thrash/metalcoreovým BED SORES, které jsem však z osobních důvodů musel oželet, čímž se kapele zpětně omlouvám.
Winter Metal Attack 2010 patřil k nejvydařenějším akcím „lokálního“ rozsahu, které jsem za poslední roky navštívil. Nejen překvapivým zájmem diváků (daleko přes dvě stovky platících), ale také zvukem v chmelnickém klubu, který byl, obzvlášť u SDOS, na vysoké úrovni. A o tom se mi v kombinaci s názvem Exit Chmelnice ani nezdálo. Samozřejmě se nejednalo o žádný zázrak z nebes, ale o fakt, že u třech kapel se o zvuk nestarali místní, ale vlastní zvukaři. Co se konečného verditku jednotlivých účinkujících týče, jednoznačně nejzábavnější kapelou byli CRUADALACH, nejkvalitnějším tělesem pak SDOS. Osobně bych si odpustil nezajímavé BAJONET a CREED OF LIFE, relativně zajímavou podívanou pak byl revival AMON AMARTH. Ještě jednou bych zopakoval smutek nad neúčastí BELTAINE, kteří by kvalitativní laťku Winter Metal Attack ještě určitě posílili. Je příjemné vidět, že se ještě najdou menší akce, na které jsou lidé ochotni přijít a samozřejmě je neméně příjemné vidět, že i v klubu, který je synonimem pro špatnou zvukovou kulisu se dá vytvořit naprostý opak. Teď už jen bývá přát tomuto minifestivalu alespoň stejně kvalitní účast jako v letošním roce i do příštího pokračování a společně se na něm také sejít.
