Když nahrávky japonských samurajů SIGH poprvé výrazně zaútočily na Evropu, rovnala se tato expanze nefalšované senzaci. Soubor protřelých instrumentalistů nikdy nepatřil k nudným kopírkám ze západu, ale naopak se vždy snažil přinést do své hudby spousty novátorských prvků napříč metalovými či nemetalovými žánry. Kapele se navíc podařilo vytvořit svůj nezaměnitelný rukopis, ve kterém se střetává extrémní (black) metalová forma s hluboce avantgardním komplotem, přičemž údernou silou je především masivní podpora symfonické složky, rozdávající si to nejen s ústředními metalovými instrumenty, ale také třeba s klavírem, saxofonem či dokonce nasamplovaným zvukem. Malé ohlédnutí zpět bych ukončil ještě zmínkou o předchozí řadovce „Hangman's Hymn - Musikalische Exequien“. Právě touto nahrávkou forma SIGH vykulminovala a uznání se začalo valit se všech možných koutů světa. Po několika měsících se však ze stínu vydrápala jasná otázka… Jak dál?

SIGH měli v širé podstatě na výběr dvě možnosti. Buď budou pokračovat ve stejném duchu a naváží na přetrženou nit, nebo své fantazii ještě více povolí uzdu a začnou pomalu koketovat s jinými hudebními zdroji, ze kterých by následně mohly vzniknout další zvrácené (ale i vábivé) obludnosti. SIGH se svým rozhodnutím poměrně dlouho vyčkávali, aby se nakonec přiklonili k variantě první. V obecné rovině to tedy znamená, že kapela vsadila na jistotu. Nahrávku opětovně zdobí impulzivní tempo, posluchač je masakrován ostrým útokem kytar v součinnosti s malebnými symfonickými plochami, neprodukujícími „classic music“, ale METAL. I když v podstatě…obě tyto formy mají k sobě neskonale blízko a SIGH o tom jistě vědí své. Určitým protipólem proti extrému je využívání samplů či kláves (klavíru), ale to je tak jediný proud vody do masivně rozhořelého požáru. Zastoupené skladby jsou skutečnými „scénami z pekla“, hudba SIGH opravdu do puntíku vytváří v posluchačově mysli obdobné, ne-li stejné asociace.


I přes neoddiskutovatelný fakt, hovořící o vysoké kvalitě, nemohu podlehnout přízemnostem a pouze chválit. Zdá se mi totiž, že SIGH nastolili cestu určité neměnné šablony a dle všeho se ji nehodlají jen tak vzdát. Co to znamená? Pokud patříte k posluchačům, kteří s kapelou zatím neměli tu čest, určitě budete s tímto albem nadmíru spokojeni. Druhá skupina (patří k nim i má maličkost), však už nikterak šokovaná být nemůže a v podstatě se musí spokojit s neměnnými postupy, jež sice stále dávají ostatním partám (těm, kteří se drží svého kopyta) za uši, ačkoli i avantgarda přestává být avantgardou v momentě, kdy je neustále opakována. Snadná cesta k tomu, kterak je z vyšperkovaného zámku z fleku nakřáplá latrína. Nechci na tomto místě spojovat nespojitelné, ale vývoj SIGH mi tak trochu připomíná „evoluci“ dokola opakujících se Therion. „Theli“ byl ten základ a pak už dál a dál stejná písnička a větší a větší nuda. Přitom na počátku cesty byla ona sladká škatulka zvaná „symfonický metal“, neotřelost sama, ovšem brzy rozdrcená na prach. Dovolím si tedy nyní tvrdit, že další počin bude z hlediska vývoje kapely klíčový. SIGH zkrátka musejí nalézt novou cestu…

Závěr? Když mi tuhle nahrávku někdo pustí anebo některou ze skladeb někde neplánovaně uslyším, rozhodně ji vysoce ocením. Ale že bych si „Scenes From Hell“ doma dobrovolně pouštěl? To myslím nehrozí. Jedině tak předchůdce, tomu dávám hlas i po třech letech! Sumář? Pěkné, má to grády, ale už žádné velké překvapení…